Chtěl jsem něco o tomto opuštěnym kraji napsat ale s určitýma korekcema je vše napsáno na http://burle.blog.cz o který se stará pan Václav Burle:
/4. - 6. září 2009/ V pátek po půlnoci jsem nemohl dospat. Rychlík Ohře uháněl jak splašený, ale trvalo mu to do Kotviny moc dlouho. Jiné to už nebude. Autobusy jsou rychlejší, pohodlnější a i přes důchodcovské vlakové slevy levnější. Navíc je v nich ihned teplo. Ve vlaku se většinou mrzne. Jsou však místa, kam autobusy nejezdí.
* * * Němci osídlili Doupovské hory po porážce husitů ve 13. - 14. století. Křižáci zlikvidovali nejen husitské posádky v Mašťově a Kadani, ale vyvraždili téměř všechno české obyvatelstvo této oblasti. Doupovské hory pak osídlili Sasové a Bavoři a to s pověstnou německou důsledností * * *
ZAČALO TO KRPÁLEM
Z nádraží jsem vyrazil langsam. Tak jako vždycky. Trvá to moc dlouho, než se rozejdu. Není se čemu divit. Na zádech na tři dny voda, fotoaparát, jídlo, celta, maskovaná plachta -hlásí bouřky a větry- spacák a další tak potřebné maličkosti. Za svoje úsilí jsem však patřičně odměněn. Všude na stromech švestky a další stovky se válejí na zemi. Jsou dokonale uzrálé a vůbec nechápu, že je nikdo ještě neposbíral. Ty nahoře na koláč a do knedlíků, a ty dole na slivovici. Jó, taková je dnes doba. Raději si pro ně dnes už i vesničané, chataři a chalupáři dojedou do některého ze supermarketu. Nandavám je do kapes a cestou je pomalu likviduji. Mám jich však přespříliš, tak je pohazuji kolem snad někomu z lesních tvorů udělám radost. Divočákům, kterých je tady neurekom, určitě.
Prvním úkolem bylo za vesnicí najít těch několik bunkrů ze třicátých let a zjistit v jakém jsou stavu. Marně. Nenašel jsem je. Určitě budou někde zašité v neprůchodných křovinách a ty v lese jsou ve strmém kopci. Tam přece nepolezu. Tak zase příště. (Pevnůstky, například kolem řeky Střely, někdo vážně poškodil. Vyřezal dveře, ocelové mříže a ty prodal na šrotišti. Ať mě nikdo netvrdí, že jeho majitel nevěděl co kupuje. Jedná e o obrovskou kulturní škodu. Aby jim ruce upadly.)
Jen jsem se přiblížil k ceduli Vstup zakázán, vojenský prostor, střelba bez výstrahy, tak jsem na poslední chvíli uviděl na konci louky jeep. Ještě jsem nevstoupil do lesa a už jsem přistižen. Bohudík se osazenstvo někde v roklině zaobíralo důležitějším problémem. Rychle jsem prošel a zmizel ve hvozdu. Měl jsem obrovské štěstí. Cítil jsem, jak jsem se při tom šoku ve spánku pořádně zapotil. Kdyby to bylo skutečné, tak bych se snad už strachy podělal.
Ve snu jsem viděl ty hlupáky, kteří do újezdu vstupují s červeným batohem na zádech, v růžové kšiltovce a oranžové košili. A to si prosím nevymýšlím. Jestli nevěříte, tak se běžte podívat do Českého Krumlova na Vltavu, v čem dnešní vodáci jezdí na lodích. A tito kanárci pak putují i lesy. Pouze šílenec si zde rozdělá oheň. Světlo z něj je v prostoru vidět na mnoho kilometrů. Vše je zde přesušené a pak není k požáru vegetace daleko. Lidi neblbněte! Mnohdy stačí jeden výstřel z kanónu, minometu a už to všechno hoří. Například událost na Kozeleckém vrchu. Dodnes je tam vidět černo po vypálené trávě.
Vojenský újezd Doupov by se dal přirovnat k buši, pampě. Znáte ty filmové kovbojky, jak on si obléká přes kalhoty takové ty další, které jsou mu ochranou před trny kaktusů, keřů. Krajina je zde plna kopečků, náhorních plošin, lesů a zejména stepí. Každý narušitel je zde vidět z kilometrových vzdáleností. Zde se před vojenskou policií, lesníky Vojenských lesů, neschováte. Ještě štěstí, že naprosto většina z nich jsou rozumní lidé. Víte, že kromě pokuty můžete být zadrženi až na čtyřicet osm hodin. A to prosím již není žádná legrace. A víte vůbec, že když svým neoprávněným vstupem do prostoru přerušíte například střelby, cvičení, celou tuto parádu do poslední koruny zaplatíte? A nedej bože, aby jste přerušili cvičení vojsk NATO. To by jste se pak nedoplatili. Na straně jedné se nedá chodit po asfaltových a zpevněných silničkách, po kterých každou chvilku projede nějaké to auto. Na straně druhé se nedá důvěřovat mapám. Mnohé cesty na nich vyznačené již neexistují. Průjezdem techniky zde však vznikly jiné, které však končí ve ztracenu. Potom nezbývá než se vrátit. Buš, čti step, je zde opravdu neprůchodná a to především na jaře a v létě, když všude je rostlinstvo rozjeté. Nedá se zde vytyčit trasa z bodu A do bodu B. V tomto terému se musí všechno obcházet. Tam, kde to jinde trvá půl hodiny, zde nachodíte o mnoho více. Pouze tak se možná vyhnete strážcům pořádku.
MARTINOV
Pro mé ošuntělé srdce, zlikvidované plíce, byl ten krpál nekonečný. Konečně jsem došel na Martinov. Při cestě přenádherný seník, který potěší každé oko trempa. V případě nouze, bouře, odpočinku, je to to nejlepší místo. Ale co to? - Nezapomeňte si ho vyznačit v mapě. Pro kamarády to bude předůležitá informace. - Na vratech obstojný zámek made in China. Tady žádný vandrovník nepřespí. Jedině zámek zlikvidovat a nechat v seníku na hřebíku padesát kaček. Tomu milému člověku by ještě zbylo na několik lahváčů. V zatáčce zpevněné cesty několik hodně starých stromů, převážně kaštanů. Z bývalé vesnice tady již nic nezůstalo, kromě několika ovocných přestárlých dřevin. Pan Větvička by měl určitě radost. Tyto stromy je třeba zachovávat. Je to velice důležité pro další generace lidí, pro přírodu. Všude kolem švitořily stovky různých nebeských tvorů.
MINULOST A SOUČASNOST
Ve vojenském prostoru Hradiště v Doupovských horách, bylo ještě po II. světové válce šedesát vesnic. Zaniklo zde i mnoho samot, dvorců. V polovině třicátých let minulého století zde žilo 14 688 lidí, z toho ale pouze 145 Čechů. Po objevení se Adolfa naprostá většina zvedala ruku k nacistickému pozdravu. Důvodem byly sliby, že se Němci budou mít dobře, výborně. Vše se to odehrávalo v období krize. Chcete-li se o této době dozvědět více a pravdivě, tak si přečtěte knihu pana Šmída Cejch. Jest-li se nemýlím, tak autor pochází ze sudecké rodiny. Když se podíváme do současných map, tak se budeme divit, kolik sídel zde lidé museli opustit. Vynecháme politiku a utvrdíme se možná v přesvědčení, že vždy je něco pro něco. V tomto případě nám ve středu Evropy vznikl přenádherný přírodní ráj, o který se současná armáda a Vojenské lesy dobře starají. /Mínusem však je, tak jsko všude v českých hvozdech, že se mnoho věnují smrku a na listnáče zapomínají./ Bohužel i na úkor vstupu neoprávněných osob, turistů, vandráků, milovníků přírody. Jinak to však nejde. Pustíte tam jednoho, druhého a pak se to již nezastaví a vznikne zde druhé Václavské náměstí, tak, jak to "zásluhou" paní Parkánové a pana Bursíka proběhlo ve vojenském újezdě v Brdech. Zde to došlo tak daleko, že pro tisíce cyklistů na Horní hrázi Padrťských rybníků, zde letos nezahnízdil po tisících letech čáp černý ani orel mořský. A to, ať si kdo chce říká co chce, je pro zdejší přírodu, pro člověka, katastrofa. Čáp a orel nejsou a paní Parkánová a pan Bursík jsou již v propadlišti dějin. Nebylo to všechno zbytečné? Proč stále se snažíme přirodu zlikvidovat. Nebude to dlouho trvat a ona nám to oplatí.
Vojenský újezd Doupov vznikl v roce 1953. Do té doby například okresní město Doupov mělo 1524 obyvatel, z toho bylo 145 lidí české národnosti. /Na internetu a ani jinde není o této oblasti mnoho informací. Zájemci si však ty nejzákladnější jistě vyhledají. Nemá cenu, abych zde něco již řečeného opisoval, že ano.../ Prostor patří mezi největší vojenské areály. Má rozlohu 330 km čtverečních. Na druhém místě je Libava 327, Brdy 260, Boletice 219, Březina 158.
Armáda České republiky a Vojenské lesy se o celý prostor příkladně starají. Je zde čisto, cvičiště a střelnice jsou dokonale připraveny k svému účelu. Vojenskou policii tady nikdo neoblbne. Mladým klukům a děvčatům to sluší, jsou dobře vycvičeni a jsou rozumní. Na to však nikdy nespoléhejte. Povinnost je povinnost. Rozkaz není vocas...
Největším kopcem je zde Hradiště 940 m/m. Nejlepší výhled je z armádní věže na Janském vrchu 718 m/m. Celý prostor je přebohatý na zvěř. Jeleni jsou kapitální kusy, tak jako zvěř srnčí a divočáci. Žijí zde různé chráněné druhy živočichů, o chráněných bylinách ani nemluvě. o tom ale až někdy příště. Loví se tady v každou denní dobu. Lovci se nemusí bát, neboť sem žádný turista nemá přístup! Taky důvod proč do újezdu nevstupovat. Žije zde jeden z největších našich plazů užovka stromová, která dosahuje i více než dvou metrů. Rozšiřuje se bukový prales, přibývají orchideje, žije zde přes padesát savců, 260 druhů opeřenců. Z mysliveckého hlediska se jedná o jeden z nejlepších revíru v republice. Toto vše a mnoho dalšího nás utvrzuje v názoru zachovat tento vojenský prostor i nadále v současném stavu. Co si o tom myslíte vy?
Jsou zde desítky vrtů minerálních vod, které pak známe jako Mattoni. Karlovarská korunní Kyselka. Není zde však tak jednoduché načerpat si tekutinu do feldflašky. Voda je to vzácná, ČESKÁ, ale proč jí "vyrábějí," prodávají cizinci....
Doupovské hory jsou přebohaté na houby a další lesní plody. V mnohých vojenských újezdech v republice se v době jejich růstu bez problému do lesů chodí, alespoň na okraj. To zde na Doupově není možné. Tady jsou moc, ale moc přísní. Rostou zde i plodnice, které odborníci považují mezi vzácné, chráněné a dokonce ještě neurčené.
JSEM LAPEN
Udělal jsem zásadní chybu. Vstoupil jsem totiž na asfaltku. Na svou obhajobu mohu pouze říci, že jsem neměl jinou možnost. Potřeboval jsem se dostat na jeden vrch, ze kterého je přenádherný rozhled. A ve snu na lůžku je to úplně nejfantastičtější. Nikde totiž žádný opar, smog, pouze dokonalá viditelnost. Už jsem sešel ze silničky a začal stoupat po luční cestičce. V zorném poli jsem zaregistroval, že přijíždí terenní vůz. Odbočil směrem k mé maličkosti, zatroubil. Já se otočil a vyrazil k řidiči. Ještě štěstí, že už můj německý ovčák je na pravdě boží. Jinak by to byl pořádný průser.
"Co tady děláte! Víte, že jste v přísně zakázaném prostoru?" Odhadl jsem ho na šéfa vojenské policie, nebo přinejmenším na zdejšího papaláše. Jak se později ukázalo, měl jsem dobrý odhad.
"Co vám pane generále mám na to říci?" Taková malá lichotka každému udělá dobře. V žádném případě se nejedná o úplatek, korupci. "Mám připraveny pro takovouto situaci tři odpovědi. Kterou chcete slyšt dřive. Tu pravdivou, lživou, nebo politickou?" A překrásně jsem se na něj usmál.
Všiml jsem si, že vedle něho na sedadle leží kulovnice a vzadu poléhavají dva lovečtí psi. Než stačil něco říci, tak jsem mu předhodil vějičku. "Zahlédl jsem obrovské stopy jelenů. Tady musí být ale kapitální kusy?" A už jsme kecali o přírodě, myslivosti, houbách, bylinách. Příjemně strávený večer to byl....
Když jsme se loučili už jako dobří kámoši, tak to z něj vypadlo. "Jaká by byla ta pravdivá verze?"
Postavil jsem se, vložil ruce za opasek s feldflaškou, nožem a dýkou, řka: "Podívejte se na mou figuru. Jsem stařec nad hrobem, po šesti operacích srdce, léčím se na CHOPN a prostata je také v prdeli. Jedině pro co žiju je příroda. Miluji toulání se hvozdy, přes louky kolem potoků a řek, po horských stezkách. Není nic krásnějšího než bádat kolem hub a bylin. Slušně znám celou Československou republiku, vojenské újezdy, ale zde v Doupovských horách jsem ještě nebyl. I když mě zavřete, dáte pokutu, tak stejně sem polezu. V mém věku je to už poslední možnost. Až budu ležet v bedně, tak se sem již nikdy nepodívám...."
"Dobrý," řekl. "A co ta lživá?
"Vím, že tomu nebudete věřit, ale je to pravda. To jsem takhle šel tou přírodní rezervací za zámkem Valeč, která je sice ve vojenském újezdu, ale návštěvníci tam mají přístup. Chtěl jsem si vyfotografovat jelena, nějakou tu kytku, korálovce, kotrč Němcův a zároveň jsem se těšil, že natrefím na rysa. Ani jsem si neuvědomil, že se nevracím do civilizace. Najednou koukám a před sebou vidím věž na Klínovci. Teprve večer jsem si uvědomil, že jsem zabloudil. Ještě štěstí, že jsem vás pane podplukovníku potkal. Určitě mě ukážete cestu k domovu, že ano...
"A ta verze politická?"
"Ta je moje nejoblíbenější, pane generále, ale ona je vlastně rovněž pravddivá. Dokonce více než pravdivá. Ona je přímo fascinující."
"Vy jako voják, důstojník, sám nejlépe víte, jak to všude stojí za hovno. Všude se válčí a amíci, ani NATO, moc úspěšní nejsou. Spíše naopak. A naše armáda je na tom ze všech nejhůř. My vlastně už žádná vojska nemáme. Těch deset tanků a tři letadla to nevytrhnou. Do armády se hlásí lidé, kteří nikdy pracovat nebudou a zde hledají pouze možnost, jak se alespoň trochu uživit. Navíc se bude v těchto dnech ve velkém propouštět. Nejsou prachy. Velení na ministerstvu rozkráda státní majetek a paní ministryně má na účtu pouze jeden -úspěch-. Pokládku žiletkového plotu v Brdech, ta sranda nás daňové poplatníky přišla na téměř 5 miliónů korun, a likvidaci tamějších čápů černých a orlů mořských."
"Jedině kdo v tom může udělat pořádek, ochránit občany naší vlasti, naše rodiny, jsme my stará garda. Dnešní chlapci, mladí muži, ale i ti už letití, umějí tak akorát hovno. Samopal, kulomet, bazuku, tarasnici, nikdy v ruce nedrželi. Když by hodili granátem, tak zabijou nejen sebe, ale i své kamarády, nadřízené. Kdo tedy myslíte, že půjde do zákopů? Kdo myslíte, že ten všechen bordel dá do pořádku. No přece my, stará garda. My, co jsme prošli základní vojenskou službou, která těm dnešním darebákům, tak moc chybí. Na svou službu vlasti, Československé republice, jsme hrdí."
"Ptal jste se co dělám tady v zakázaném újezdě. Je to jednoduché. Cvičím,cvičím,cvičím, abych byl až to bude třeba, připraven položit život za svojí zem, vlast, národ, rodinu mojí i tu vaší. Dnes mám třídenní trenýrovku v práci s mapou a buzolou. A to je ten důvod proč se toulám v Doupovských horách. Je tady ale krásně, že ano...."
PRŠÍ, VICHŘICE DUJE
S načálstvem jsem se rozloučil objetím a odebral se k lesu. Začalo se rychle zatahovat a vítr výrazně zesílil. Pana generála vůbec nenapadlo zajistit mě odvoz. Ušel jsem několik set metrů a za okamžik jsem byl mokrý. Déšť přišel rychle. Já stál uprostřed pláně dělostřelecké a tankové střelnice a marně se snažil najít úkryt. Nedaleko kopeček, a jak jsem správně odhadl, byl to bunkr. Byl však zavřený na šroub s maticí. To mé nářadí nezvládne. Vytahuji z batohu celtu, spíše se jedná o plachtu, dva kolíky zarážím nad dveře do škvír mezi kameny. Zalehávám do vlhké trávy. Najednou slyším auto. Nejdříve jede nahoru a pak zpět. Hraju roli mrtvého brouka. Pana generála asi začalo hryzat svědomí.
Bylo jasné, že vandr skončil. Deštivé počasí bude trvat několik dní. Po několika hodinách se zvedám, balím a v mírném dešti se valím po asfaltce k vesnici. Doufám, že tam bude otevřena hospoda, a že budu mít možnost někde pod střechou zalehnout.
Více než deset kilometrů jsem měl před sebou. Najednou slyším auto, vidím světla od reflektorů. Asfalt je tady strašně kluzský, i na chůzi nebezpečný. Ten tady musel položit pouze blbec. Tady žádné auto neprojede jinak než krokem. Nemám kam uskočit, jedině, že bych se chtěl válet ve škarpě ve vodě. A už je to tady zase. "Co tady děláte! Sem je vstup zakázán." Volím pravdivou verzi. Chlap od Vojenských lesů odjíždí, aby se zanedlouho vrátil. To jsem ale už zamaskován za křovím. Za několik minut se opět vrací zpět. "Kde jste byl, že jsem vás neviděl?" Já jsem se podruhé neukryl, protože jel mým směrem a já jsem si přál, aby mě svezl do civilizace. Bohužel měl pro moji maličkost jenom důležitou informaci. "Asi za kilometr mají vojenští policajti na pravé straně služebnu. Tak to tam rychle a nenápadně přeběhněte ať vás nedostanou." Poděkoval jsem a šinul si to dál. Nohy už pěkně bolely.
HOSPODA A PĚKNÁ DĚVČATA
Rozhledna na Jánském vrchu nesvítí, ale stožár u velitelské věže nad střelnicí ano. Mám dobrý orientační bod. Od západu se valí téměř až u země černé mraky. Vítr zesiluje. Příšerné počasí. Míjím několik samot, osad. Kolem prochází železniční trať. Nic nevím, nic neznám, neboť bych musel sundavat krosnu a vyhledat baterku. abych se mohl podívat do mapy. Byla to velká chyba, že jsem to neudělal. Bohužel jsem prokráčel - aniž jsem to věděl - kolem několika nádraží, kde jsem mohl bez problému pod nějakou stříškou přespat. Všude je v džungli mokro, nezbývá než se dostat do civilizace. Navíc vůbec nevím, kam dokráčím. Ó, jak já miluji tyhle přenádherné chvíle.
Vidím světla. Vcházím do vesnice. V garáži mají kluci snědé pleti mejdan. Jdou se mnou téměř přes celou vesnici, aby mě ukázali, kde je hospoda. Jdeme středem ulice a zpíváme české, slovenské, maďarské. sprostonárodní písně. Ta nemá chybu. Velký lokál je narván do posledního místečka. Později zjišťuji, že důvod je úplně jednoduchý. Pivo je za pouhých 17,- korun.
Nikde není volná židle. Najednou vidím, že vzádu je ještě jeden malý lokálek a tam sedí tři děvuchy. Krasavice inteligentní na první pohled. Ještě by měly tak rok do vykonání základní vojenské služby.
Začínám si hrát na světáka, který ale nebyl dál než v Tatrách. Dovoluji se: "madmazel je zde prosím volno, mohu si přisednout?" Děvčata na první pohled poznávají, že nejsem pro ně nebezpečný. Usedám a začínáme se dobře bavit.
Ta jedna na sobě bílý svetřík, pod kterým nemá téměř nic. Spíše nic, než téměř. Proto si ho stále přetahuje přes to nic. Ta druhá je malilinko, ale opravdu zatím malilinko, zakulacená. Za pár let to bude asi o hodně více. Ta tam toho má tak akorát. Poslední z té mladé přenádherné krásy je nejoprsklejší a má tam toho opravdu, ale opravdu hodně.
Ta ve svetříčku má před sebou malé pivo v takové, spíše vinné sklenici, a vedle velkého frťana vaječného koňaku. Ostatní pijou colu brčkem a to prosím z ozdobného půlitru. Asi to jsou alkoholičky. Jsou ale inteligentní, neboť vědí v kolik mě ráno odjíždí autobus do Kadaně. Mám vyhráno. Teď už budu jenom odpočívat. Najednou mám dojem, že jim moc nesedím. Je to jednoduché. Jsem celý mokrý, ale bohudík v hospodě je teplo, a já jak usychám, tak asi taky pořádně smrdím. Netrvá to dlouho a holky si nestěžují. Následuje pořádná pařba. Jsem utahaný, a tak začínám vyzvídat, kde je nádraží a jestli je tam nějaká stříška. Loučím se, děkuji za příjemně strávený večer. Holky rezolutně, ano rezolutně odmítají, abych zaplatil i jejich útratu. Je to naopak. Neplatím vůbec nic. Do dnešního dne jsem to nepochopil.
Opouštím vrávoravě knajpu a odcházím k nádraží. Najednou koukám a přede mnou stojí ta v tom bílém svetříčku. "Jestli chcete, tak můžete přespat u nás v seníku. Tam budete mít teplo a můžete se i osprchovat." Přijímám...
TOLIK LÁSKY JSEM NIKDY NEZAŽIL A NAVÍC NA SENĚ
Jsem ohromen. Koukám jak blboun nejapný. Není to seník, ale nádherně opravená, středně velká, stodola. Uprostřed ohromná postel, která, jak později zjišťuji, je vyrobena z palet a na ní jsou matrace ze starých gaučů. Je zde všude chirurgická čistota. Vzadu je složené seno, které nádherně voní. V rohu otevřená moderní kuchyň, opodál koupelna s masážní vanou a samostatně stojící sprchou. WC jak vystřižené z moderních katalogů. Něco tak pěkného a vkusného jsem nikdy neviděl. Do patra jsem se nedostal, ale vypadá to na nějaké pokojíky.
Ona odešla, já se svlékám a lezu pod sprchu. Protahuji se na lůžku, spokojen, šťasten z dobře prožitého vandru po Doupovských horách. Cvakají podpatky, otevírám oči. Ona nese velký podnos a na něm lahůdky, pitivo. Nevím, jest-li jsem zděšen nebo mile překvapen. V duchu si říkám, to není možné, neblbni, vždyť by to mohla být tvá vnučka. Hup a už se uhnízdila vedle mne. (- jest.li chcete přátelé, tak to mohu ještě více rozepsat. Stačí říci -). Najednou druhé hup, třetí hup a už jsou v posteli všechny tři. Čím jsem si to Bože zasloužil?
NÁDRAŽÍ
Prostata je pořádný průser. Ze snu se probouzím nahatej, zabalen ve spacáku. Už to nemohu vydržet, musím jít močit. Vítr žene dešť po kolejích, po trati, která se již nepoužívá. Ležím na terase pod stříškou nádražního skladu a opět skláním poklonu človíčku, který tady má fantastickej pořádek. Prkna pode mnou jsou nejen zametena, ale snad dokonce i vytřena hadrem. I vandrák miluje, když může ležet v naprosté čistotě.
Ještě hodinku polehávám, balím a pospíchám na autobus. Nkde žádné jízdní řády a i čekající lidé nedokážou mé maličkosti odpovědět. Je to tady blázinec. Jeden autobus jede tam a vrací se až večer. Druhý jede onam a přijede zase sem. Od řidiče minibusu následně dostávám tak potřebné rady. V Kadani skáču do jiného busu a následně v Chomutově na poslední chvíli chytám spojení do Prahy. Měl jsem štěstí. Ó jak já miluji tato putování po drahé České republice. Jenom lituji ty, kteří si krásu putování neumějí také vychutnat.... - k o n e c - Tak zase kamarádi a kamarádky někdy příště...
Mé fotografie na : http://www.panoramio.com/user/389149/tags/doupovské hory
