Holiči neprojdou
Podle mě bych kadeřnictví a holičství zrušil úplně a nafurt. Moje celoživotní neurotické trauma co si asi pamatuju nastalo poprvé tam. Tam mě poprvé odvlekl o 14 starší Brácha když na mě balil holky a ty mu říkali že má moc krásnou dlouhovlasou blonďatou holčičku a kde kní při svejch rokách přišel. Přestalo ho bavit furt vysvětlovat, že to je jen mladší a brácha... Chtěl balit holky.
Myslím že to bylo na jaře ale určitě roku 1960, brácha odjel ze Střekovského nádraží do Litoměřic na dva roky na povinnou základní vojenskou službu. To byl oficiální název týhle naprosto zbytečný bolševický zlodějny mládí. Mimochodem vrátil se ještě o půl roku dýl jen proto, že Chruščov vozil na Kubu po moři loděma atomové rakety a Kennedy je tam nechtěl.
Byli jsme ho vyprovodit s Mámou, kerá mě to později vyprávěla. Řval si tam jak pavián, lidi se zastavovali, nějaký pán se tě ptal: „Proč pláčeš, co ti ta paní udělala chlapečku. Na autobusové zastávce kde si furt válel po tvářích slzy jak hráchy a vzlykal jako by jsme ti před minutou utopili štěně… Když mě odešel kamarád na vojnu, si odpověděl a profňukal celou cestu až domu. Byl sem fakan rozmazlenej a sem, i když to trochu už vytlačuje stařecký sentiment. No a pak už po okupaci v šedesátýmosmim Sověckým svazem a socialistickýma satelitama na jaře v roce 1974 přišla řada i na mě. Měl sem jít na podzim ale chodil sem s jednou holkou a táta to přes nějakýho známího na Krajský vojenský zprávě urychlil „abych jí jako prej „nezbouch“ ale to sem samozřejmě vědět nesměl. Tati dyť jsem poprvé zmilovanej a mám jít do měsíce na dva roky na vojnu, sem si mu stěžoval. Musíš stejně tak nebo tak. Pohlídaj ti jí kamarádi, jednoho si pak vzala a sou spolu dosud. S Tátou jsme se měli moc rádi ale myslím že von mě měl o velkej ždibíček ale rád víc.Rukoval sem do Brna, cesta vlakem jen chlast a beznaděj, byl to zvláštní vlak pro „brance“ tak říkal bolševik nám blbcům co sme se nechali naverbovat. Na všech nádražích kde vlak zastavil stejná scéna, kluci s botaskovou brašnou přes ramena se potáceli, oknama a dveřma nalejzali i vylejzali, jejich holky brečeli a podávali jim mezi líbáním a objímáním síťovky s lahváčema, mami vyděšený a skoro všichni a všude kouřily. V Brně bylo víc kasáren, armáda přistavila před nádraží nákladní V3Sky pár klukům se povedlo ještě na chvilku za svobodou utýct. Naší vožralou a vodevzdaně-vzdornou většinu za hurónského zpěvu písně „Masaryk na svolává, svolává, rozkazy nám vydává...“ (vůbec sem nepochopil že jí všichni znaj) rozvezli do kasáren na baráky. Nebylo to až tak jak píše Arnošt Lustig ale bylo to hnusný. Slíknout(potupa), převlíknout do tepláků(potupa), vostřihat(dvojitá potupa a zboření vlastí identity, vysprchovat a na dva roky přestat za ideologický školení mužstva existovat…
Nedá my to musím se ještě vrátit na vojnu a k Tátovi. To už sem složil druhej rok v Českých Budějicích na letišti v tý jejich Ostrý hotovosti(tam votuď lítali tryskáče hlídat socialistickou hranici) i když jen v kotelně. Měli mě pustit na vánoce na 2dny na opušták ale zvrtlo se a nepustili. Když sem den před štědrým dnem nebyl doma tak ráno Táta řek jedem a přijeli na štědrej den opoledne na úplně prázdný parkoviště před bránu který normálně bylo plný lampasáckej aut. Vojín Bouška má na bráně návštěvu řval po chodbě na rotě dozorčí. Sral sem na to. To byla taková zlomyslná legrace když někoho třeba opustila holka tak mu řekli že za nim přijela a že je na bráně kde samozřejmě nebyl nikdo a pak se mu smáli a křičeli jaká má ta tvoje holka kozy, mrdalbysi co a jiný báječný frky. Tak sem nereagoval dokuď nepřišel opravdovej kámoš Slovák že tam fakt mám jít a byli tam Táta s Mámou seděli v našem červeným eMBéčku. Úplně zaskočenej sem se k nim přišoural vůbec nevím jestli sem byl rád ale myslím že sem byl rozpačitostí natlakovanej jak papíňák. Táta mě podával šveskovej koláč a řek my se skoro neznatelnou výčitkou. Máma ti ho upekla, ale když si nepřijel tak sme ti ho přivezli. Všichni tři jsme si zapálili cigáro já si pak vzal koláč a šel s nim na rotu… Máma mě pozdějc dávno po vojně když chtěla abych přešel na její vlnu prozradila že Táta seděl za volantem, koukal jak pomalu odcházím a bulel - to mám po něm ale to nebylo nic neobvyklího bulel skoro každou neděli u dráťáku při opolední pohádce.
U nás nikdy nebrečí
jen Brácha, říkal mě před nedávnem v důchoďáku, že to nějak
neumí. Já se jen nestříhám. Jo a pusťte si minutkový video jak to viděl francouskej nevoják když rukoval v roce 1914. https://www.youtube.com/watch?v=FAcPHM5kKnI&list=UUfabUU9UbC0-sjlplqIO5Rw
