Na přelomu osmdesátých a devadesátých let kdy jsem na Ústecku v umění nejvíce pracoval s fotografií ale byl též i Solovej zpěvák. Měl jsem v repertoáru dvě stěžejní skladby:První:
Co nato John Akii-Bua, popěvek nebo spíš výkřik na počest Ugandského olympijského vítěze na který sem sám donekonečna odpovídal - Hua, hua hua… v nespecifikovaném počtu sloh a odpovědí. S touto skladbou, kterou jsem mohl hostovat s jakoukoli kapelou různých stylů od Dechovky, Bigbít k Nové vlně až po Punk - bez zkoušek. Nebo také zcela samostatně, s kamarády či jinou veřejností při přechodu z jednoho kulturního zařízení kde dohráli a zavírali do druhého kde ještě točily.
Diváky byli náhodní chodci, řidiči soukromé a veřejné dopravy i hlídky VB(zkratka veřejná bezpečnost - nyní policie).
Druhá:
Kolaborace-Destrukce, kvůli které to vše píšu, i ta předběhla myslím dobu až do současnosti. Také s s touto skladbou jsem mohl hostovat jakoukoli kapelou bez zkoušky ale bylo to o dostěší. Musím zde připomenout dvě památné vystoupení. V M-klubu Svazu socialistické mládeže na Mírovém náměstí s kapelou Základní Pištora roku 1983, tam jsem je naučil razantnímu zpěvu do té doby jen kuňkali. Také tam přivedl ke zpěvu dnes světoznámého herce Leoše Nohu který se odstěhoval pak do Prahy a tam dodnes hraje ale i zpívá s kapelou Hovno, nebo jak se ta kapela jmenuje.
To druhé již ve svobodné době devadesátek plné eufemizmu na jedné z Besed Českomoravského podpůrného spolku v Božeticích, společně v duetu s Romankou Němečkovou(Invalidní důchod?), půvabnou ale slabou ženou která mě nedokázala odehnat od mikrofonu do kterého jsem po introvertním vykřičení písně za překvapeně nevěřícného pohledu zvukaře i foukal do tohoto mikrofónu a následně ho ze stojanu odlomil.
Toď vše nad dočasně přerušenou pěveckou kariérou až do roku 2014 kde mě Fred zlanařil do Antona G. To je ale už jiná písnička.
