22 dubna 2007

Představujeme ústecké fotografy


Ve středu 14.2.2007 se konala v Metalu letos již druhá vernisáž fotografií v rámci akce "Představujeme ústecké fotografy".Tentokrát se díky naší nejúspěšnější fotogafce, Blance Novákové, člence fotoklubu Ufo, i F99, sešla už slušná návštěva, a kdo přišel, nelitoval (kdo přijel litoval, ale jen pro to, že si nemohl dát ferneta na přípitek).

Pečiva bylo hojnost, jak sladkého, tak slaného, a pití také. O vše se postarala opět Blanka, která navíc svými fotografiemi občerstvila i našeho ducha fotografického. Tím víc se musíme stydět, že jediný džentlmen Jirka Řehák nezapomněl na dobré vychování, a obdaroval jí květinami, když navíc bylo toho Valentýna. Blanka nasadila laťku velmi vysoko. Její vystavené fotografie, které většinou známe z klubových soutěží, časopisů a internetových servrů FotoAparát a v poslední době i FotoExtract, zde ve velmi slušném prostředí, lepším osvětlení a i na velkých formátech snesly velmi přísné fotografické hledisko. Dlouho se nám nechtělo rozcházet, jen blížící se doba vydávání večeře v jídelně nás trochu omezila. Přejeme Blance mnoho dalších úspěchů a dík za vynikající reprezentaci fotoklubu. Dík i za Fomet a diváky z Metalu.

4. OTEVŘENÝ DOPIS VAŠEMU PREZIDENTOVI

Pane prezidente,
je mi to trapné, ale stále nic. Tolik jsem doufal. Zrovna včera se mě kamarádi ptali, "tak co, už odepsal?" Taky už jim nechci pořád lhát, že nemáte jenom mě a že máte určitě svých starostí dost a dost, ale prosím vás alespoň kdyby jste mi dal nějak vědět, že vám ty dopisy chodí, abych to nepsal zbytečně.

Stačila by mi fakt třeba jenom fotka s podpisem nebo když ne fotka, tak podepsaná poštovní známka, tam jste přeci taky vyfocený. Tu by mi filatelisti určitě záviděli, měla by pro mě snad stejnou cenu jako získání známky ze zvacího dopisu od Vasila Biĺaka z toho osmašedesátýho. Např. můj kamarád z Teplic ty známky sbírá /sbírá ale i brouky a batmany/, ten vás má i moc rád a pořád mi o vás říká jakej jste fajn chlap, prý se znáte i s jeho tátou na Moravě, jednou jste ho i přemlouval, aby dělal v tý straně jak jste kdysi byl i vy, už si nepamatuju jak se jmenovala, ale to není důležité. Předem vám děkuji a omlouvám se. Ale zpět.
Umřel p. s. Adamec. Po p. Bondym je to další oběť této uspěchané doby. Aby ale nedošlo k mýlce, nebyl to ten Jožo, ten fotbalista z Trnavy, ale ten férovej soudruh jak s váma se všema z Fóra usednul v pohnutých listopadových dnech r. 89 k jednání o ničem za jeden stůl, když jste byli už ve fóru VY. Tenkrát tam dělal i p. Havel a ten s. s tou přehazovačlou, Čalfa. Bylo tam tenkrát ale více známých pánů a soudruhů. Myslím, že by se měl narychlo udělat TV dokument, takový pozitivní medailonek, o jednom z posledních mohykánů zlaté éry socialismu. O dr. Fišerovi ještě nic nedávali, asi se na tom teprve dělá. Hrozím se toho kdo je teď na řadě, napadá mě pár jmen, ale necháme se překvapit. Ono zřejmě za ten týden umřelo daleko více lidí, ale to byli jen takoví pěšáci. Ale zpět.Taky mě napadlo, při této mé nedělní úvaze, že lidé toho vlastně o vás moc nevědí, krom pár zásadních a notoricky známých faktů/ tenis, nedůvěra v EU, záliba v jazzové hudbě apod./.Nebylo by proto možné kdyby jste svými VLASTNÍMI slovy napsal své "síví"/curriculum vitae/ třeba ve své další knize, jestli teda už není v tisku. Chybí mi to, protože mě nezajímá co o vás napíší jiní, já to chci slyšet přímo od vás, jako chlap od chlapa. Já osobně už mám třeba dávno napsaný stručný životopis o sobě samém a pěkně od začátku, z vagíny mé matky, jako v té knize bez autora, v té bibli. To pochopitelně ve vašem případě není potřeba, taková niterná zpověď, u mě je to něco jiného, ale třeba když jste byl ještě malej kluk, tak jak jste se učil, jestli jste kouřil a tak. Když budete mít zájem, tak bych vám mohl své "síví" posílat na pokračování, protože najednou by to i na vás bylo moc dlouhé. Myslím jako, aby jste taky věděl něco o mě, aby jste si mohl udělat určitý úsudek, aby jste mě třeba hned na začátku nějak příkře neodsoudil nebo tak něco, víte jak to myslím. Proč o tom ale píšu. V těchto dnech promítali v televizi dokument o anglické královně matce /a to ještě neumřela!/ a tam jí vlezli v soukromí skoro až do postele a to jí je přes osmdesát. Ona je ale zachovalá, to je zvláštní jak si někteří lidé v pokročilém věku dokáží zachovat mladost. No a tak si myslím, že i náš panovník by neměl mít před obyčejnými lidmi /u mě na vsi se obvykle říká "ordinary people"/ žádné tajnosti, to už je prostě úděl každého představitele. V očích veřejnosti by jste určitě stoupnul, i kdyby jste na sebe prozradil negativní věci, třeba, že jste kouřil nebo měl špatné známky nebo tak něco. Ale zpět.Málem jsem vám úplně zapoměl říct, že jsem jednou stál asi metr vedle vás, bylo to vloni na Národní třídě/ tam jak tenkrát začala ta Velká sametová listopadová revoluce/, v klubu Vagón, když tam p. Knížák, ten váš kamarád, křtil svoje CD a pozval si vás, aby jste mu ho polil vínem. To jsem teda tenkrát koukal, přišel jste tam jako jeden z nás, normálně ve svetru, mezi všechny ty máničky, stejně jako to dělal p. Havel, tak to se mi líbilo, že jste byl najednou na chvíli jeden z nás a ještě k tomu jste na své vlastní přání zpíval s p. Knížákem písničku Apoštolové, ve které se zpívá "my blázniví apoštolové řeknem dneska teď, my přiblblí kreténové, ukřižujem svět, my blázniví apoštolové, poručíme leť, my opilci a narkomani, rozkmitáme svět." To byl teda fakt od vás odvaz. Všechno jsem to natáčel a volal jsem na vás "nechcem žádný daně!" a vy jste se tomu smál, bylo to fakt skvělý, taková uvolněná atmosféra, všichni jsme najednou byli jakseříká"na jedný lodi", aspoň na chvilku, ale ta chvilka stála fakt za to. Tohle by třeba ten Husák nedoved, ten přiblblej kretén by s náma pěkně zatočil." Ale zpět.Mám k vám opravdu ještě tolik otázek a rozřešení, ale necháme to na příští neděli, aby jste si to mohl zatím všechno pěkně sesumírovat a dát mi vědět. Ještě na závěr bych vám ale chtěl říct o jednom svém kamarádovi, kterému jsem to slíbil, že vám o něm řeknu, on to ví, že se spolu známe. Já těch kamarádů sice moc nemám, tak na prstech jedné ruky a to ještě jednomu z nich chybí palec, ale tenhle je fakt dobrej, je to militantní rybář, dřív nosil taky dlouhý vlasy, jinak ale fakt hodnej kluk. Vždycky se u něj scházíme a on nám dá najíst těch ryb co jich jenom nachytá a je asi taky tak trochu rád, že se se mnou zná, obzvláště když ví, že já se znám s vámi. Tak já jenom, aby jste o něm věděl. Děkuju.Tak to už je dneska opravdu všechno, musím ještě psát různým jiným lidem, tak se nezlobte a omlouvám se. Jako omluvu vám posílám fotku, aby jste taky věděl jak vypadám, stojím na ní před Government House v Royall Botanic Garden v Sydney, byl jste tam někdy? Je tam normálně volný vstup. Přítel

POZNÁVACÍ ZÁJEZD ZA STARÝMI MÁNIČKAMI

NEW VYŠEHRAD - TEPLICE, 25.4.07
odjezd z hlavního nádraží-18.06návrat-neurčeno
Je to něco jako s těma Plastikama co teď hrajou v naší kapličce - pořád stejný lidi, jenom jinej barák. V tomto případě však se stejným názvem, pouze to NEW je new.

Hospoda je asi 100-150m od nádraží vpravo, na rohu náměstí, co mají Vietnamci tržnici.Možná se to jmenuje i "Tržní náměstí?"Je potřeba včas zaujmout pozice v co nejsilnější a nejhojnější sestavě, abychom zabrali teplickým houním židle a poté je vyzvali, aby jeli do Ústí, třeba do Chaloupky, tam je volno... Dalo by se tím tak nějak navázat na dobrou tradici výměnných poznávacích návštěv mezi družebními městy, vždyť to naše krásně pokurvené město s tím má určitou zkušenost...

18 dubna 2007

Bohouš B.B. Budina zve

Koná v pátek 20. dubna 2007 ve 21:00 hod
duo LUBOŠ BEŇA & MATEJ PTASZEK
Následuje pátek 27. dubna 2007 ve 21:00 hod
trio BONZO & THE RESONATORS

Milí přátelé zdá se, že buď většina z vás program Jazz & Blues Pubu nesleduje nebo v letošním roce ještě nepřišel onen den, kdy se opět rozhodnete navštívit některou z pátečních hudebních akcí. Každopádně přítomnost, tedy lépe řečeno nepřítomnost valné většiny těch, které se pravidelně programová nabídka Jazz & Blues klubu snaží oslovit, byla od počátku letošního roku až na několik světlých vyjímek opravdu mizivá.
Je škoda, že snaha vynaložená ze strany pořadatele u vás nenašla úrodnou půdu a potenciál vynaložený zúčastněnými hudebníky nenachází v tak velkém městě, kterým Most bezesporu je, patřičnou odezvu.
Nemluvě už o účasti zahraničních hostů, kterých se v JBP objevila celá řada a stále je snaha tuto nabídku příležitostně zpestřovat. Jakousi čest vás, pomyslných hudbymilujících příznivců, mnohdy zachraňují jiní zcela nahodilí návštěvníci.
Po malé odmlce, kdy v prostorách JBP vystoupil skvělý kanadský bluesman Marty Hall, jsou pro vás nachystány hned dva velice zajímavé koncerty, nesoucí určitě punc té nejvyšší kvality.
Duo LUBOŠ BEŇA & MATEJ PTASZEK, poté co se Luboš vrátil z úspěšného turné po jihu Spojených států, kde již podruhé šířil jednak slávu firmy Amistar, vyrábějící rezofonické kytary a
zároveň předvedl, že i v zemičkách, které je na mapě nutno hledat hnedle drobnohledem, se nacházejí dobří muzikanti. Toto jarní turné je konáno zároveň i jako propagace Lubošovo a Matejovo prvního společného alba, které bude i na vystoupeních k dispozici http://www.czechblues.com/?pg=recenze) a věřím, že se pro mnohé stane příjemnou upomínkou jejich muzicírování.
V JBP vystoupí trio BONZO & THE RESONATORS (http://www.jazzbluespub.com/koncerty.htm). Pod tímto názvem se skrývají tři bluesoví hudebníci, z nichž každý je samostatnou osobností na slovenské bluesové scéně. Frontmanem je kytarista, zpěvák a hráč na foukací harmoniku Peter "Bonzo" Radványi, kterého doprovodí na kytaru Ivan Tomovič, dlouholetý kytarista renomované kapely Bluesweiser, a na harmoniku předvede své vrcholné umění Erich "Boboš" Procházka, jehož věhlas výborného instrumentalisty již dávno přesáhl hranice našich sousedů.

Věřím, že oba koncerty budou pro ty, kteří si v tyto páteční večery najdou do klubu cestu, zcela určitě příjemným zpestřením a to nejen aprílového počasí.

Jménem vedení JBP vás srdečně zve Bohouš B.B. Budina.

16 dubna 2007

VLASTA TŘEŠŇÁK & BAND

Nové songy písničkáře bez náhubku a s kapelou pod proudem!
Vychází: 20.4.2007
Po aplikaci drogy Skopolamin prý vypovídají váleční zajatci pravdu, aniž by to původně chtěli. Vlasta Třešňák tenhle problém skutečně nemá: písničkářská opravdovost mu jde celo - životně sama od sebe.
Muzikant, spisovatel a výtvarník, bohém a bolševiky prudící živel i nucený emigrant, dnes nepochybně jeden z vůbec nejdůležitějších aktivních zpěváků celé generace.

Jeho nové songy užitečně nepochlebují naší době často vyprázdněných nadějí, blábolících politiků a kultury čtenářů bulváru, ale také svobody a možnosti průběžného hledání lepších konců těch dní, týdnů, měsíců a let co nám zbývají.
Třešňákův elektrický Band je vítaně disciplinovaným průvodcem skladbami se všudypřítomným bílým rhythm i blues, tu se soundem až lehce velvetovským, onde s vtipnou citací Jimiho Hendrixe, vždy ale plně ve službách sdělovaných textů. Jedno dobře umístěné vytečkované slovo (komplet všech slov je v bookletu) tu vydá za fůru novinových úvodníků, jedno vyprávění o kocovině všeho druhu má značný terapeutický účinek i na lihuprosté posluchače.
Vlasta Třešňák teď hodně koncertuje, s vlastním Bandem i jako host ETC…Vladimíra Mišíka. Toto album jasně dokazuje, že je v mimořádné formě - a také, že potřeba příjemně syrového bigbítu s výbornými texty a nevyčichlými ohlasy hudební vzpoury šedesátých let je u nás trvalá.

15 dubna 2007

3. Otevřený dopis VAŠEMU prezidentovi

Pane prezidente,
Je mi to trapné, ale je tady zase neděle a tak vám musím všechno napsat, co jsem zažil, co si myslím, co se stalo, co bych chtěl aby se stalo a tak. Původně jsem si myslel, že vám napíšu už včera, tedy o den dříve, protože ve mě byl obrovský přetlak vám říct všechno radši dřív, ale byl jsem unavený, tak se nezlobte, možná, že to stejně nebudete číst. Ale zpět.
V pondělí nám tedy umřel pan Fišer. Já vím, vy máte své jiné oblíbence/např. Rašín, Stivín, Kodeš, Kodet atd./, ale pro mě osobně byl náš dědeček Bondy duchovním otcem českého undergroundu/stejně jako jiní lidé byli duchovními otci daleko méně podstatnějších věcí/,který by si právem zasloužil vypravit státní pohřeb. Tak jsem vás chtěl poprosit jestli by jste v tom nemohl ještě narychlo něco udělat, dneska už je sice neděle, ale myslím, že by jste tím mohl pověřit někoho z vaší kanceláře. Pan Jirous sice o p. dr. Egonovi prohlásil, že je to infantilní kretén, ale my máničky ho měly/i/ rády/i/, protože psal hezké básničky. Mou nejoblíbenější a také tou nejklratší je jeho báseň ze sedmdesátých let s názvem "SSSR". Její text je tento: SSSR - se sesere. Nakonec to byla i pravda. Mrzí mě, že vždycky když někdo z mediálně známých lidí umře, tak se hned přeruší program a vysílají se jeho filmy, profil apod. Vždyť třeba namátkou p. Sovák měl taky státní pohřeb, protože to byl srandista a lidi mají srandu přeci rádi a nikoho už dneska nechce zajímat, že v 50tých letech běhal se Stellinkou Z. ve svazácké košili ve filmech o budování socialismu. Dr. E. Bondy, Csc. byl myslím daleko větším srandistou, ale masou obyvatelstva nepochopenou. Naše společnost se neúctou k nejvýraznějším osobnostem národa exemplárně vyznačuje, namátkou jmenuji p. Švankmajera, Saudka, Fišera. O těchto lidech se spíše mluví v zahraničí, o tom prvním třeba v Japonsku, o tom druhém v celém světě a o tom třetím na Slovensku a v Austrálii, kde byla dokonce na jeho počest pojmenována nejvetší pláž v Sydney - Bondi Beach. Když jsem letos, pane prezidente, trávil v únoru delší čas v zahraničí, tak jsem měl možnost toto místo asi 2x navštívit a na p. Bondyho si zde vzpomenout a přímo na místě jsem na jeho počest složil tuto báseň: "Bondy, Bondy, Bondy Beach, plná písku a slaných píč". Tak snad jsem vás tímto nějak oslovil a nebo aspoň teď už víte, že p. Fišer umřel. On sice tu Chartu nepodepsal, protože v ní viděl další pokus o novou mocenskou strukturu, ale aspoň teda na její počest nechtěně umřel, bylo mu 77. Ale zpět.
Dále mám na srdci problém s našimi emigranty. Jedná se hlavně o mě. Já jsem to chtěl taky zkusit, ale nedokázal jsem se tam v tý cizině nikde uchytit a tak jsem byl rád, že mě pustili aspoň zase zpátky domů, vždyť kam já bych šel. Rozhodl jsem se raději pro jakousi vnitřní emigraci uvnitř této země. Hodně jsem svým návratem sice riskoval, protože jsem ihned dostal zápal plic, což nebylo normální/vzpoměl jsem si na K.Gottwalda/ a také jsem brzo zjistil, že mám napíchlý telefon, protože naše tajná policie se snaží zjistit, s kým jsem se v zahraničí stýkal. Přitom kdyby se mě zeptali, tak jim to všechno řeknu. Oni se mě ale snaží odposlouchávat i doma a tak musím vždycky pustit všechny kohoutky, abych se mohl svobodně bavit s nějakou návštěvou. Naštěstí ke mě stejně nikdo nechodí a voda mi tady neteče, protože je malý tlak. Tak kdyby jste se taky mohl přes někoho na tohle podívat, vždyť jste sám říkal, že bychom se spíše měli podívat do budoucnosti, s tím já taky někdy souhlasím, obzvláště v tomto případě. Ale zpět.
Další významná věc, která se stala, bylo mé setkání s p. Karáskem a jeho kamarádem p. Londýnem teď v pátek. Dřív byli pořád ve vězení a teď spolu hrají na kytaru a pořád se kamarádí. Vlastně ani nevím jestli je znáte, ale neříkejte, že neznáte p. Karáska, vždyť sedí v tom parlamentě jak se tam furt všichni na sebe čertí a právě p. Karásek je tam společně s p. Fišerovou/pozor, ta není z přízně p. Bondyho/vždycky rozsouděj. Já vím, dneska vám píšu o lidech, které asi nemáte nějak moc v lásce, jsou to ty chartisti, ale jako bývalého kovaného prognostika by vás mohlo zajímat, že právě tito dva byli jedněmi z prvních průkopníků soukromého podnikání v Čechách, tj. lidí, kteří se chtěli ekonomicky osamostatnit. Pronajali si za tím účelem v Řepčicích 1ha pole a zasadili na něm heřmánek a jitrocel. Napřed tam nechtěli zasadit nic a jenom to pole s fiktivní sadbou pojistit na 100 000 a všem vyprávět, že budou bohatý, aby se o tom dozvěděli estébáci a přes noc by jim to pole nějak zničili a oni by pak dostali od pojišťováka těch 100 000, ale nakonec tam teda zasadili ten heřmánek a jitrocel. Udělali si na to i prognostickou rozvahu, která vycházela ve finále na výsledný zisk 40 000Kč. Všechno to zasadili jejich kamarádi máničky. Když se pak plevelilo, tak nerozeznali heřmánek od rmenu a tak dostali ve výkupu jenom 2500Kč. V tomto směru si proto vážím toho vašeho nápadu s kupónovou privatizací, ta byla bez práce a dostal jsem za tu vaší první knížku o 1000 korun víc než oni. Teď už se moc těším na tu vaší další knížku co o sobě určitě napíšete, bude to zase o dalších 5ti letech prezidentování? Tu vaší druhou po té kupónovce jsem nečetl. Teď vám někdy skončí další prezidentské období, že jo? Mě fakt nenapadá nikdo, kdo by to po vás mohl chtít dělat a nebo to chcete dělat zase? Já teda nějak moc tu politiku nesleduju a tak se to snad dozvím třeba v tom TV pořadu T. Brdečkové "Ještě jsem tady".
Tak to je dnes ve stručnosti to nejdůležitější co jsem vám chtěl říct. Omlouvám se a těším se na setkání s vámi zase za týden. Jo, ve středu umřel ještě K. Vonnegut. Tenhle tejden to byly teda jatka, to vám řeknu.
Přítel

12 dubna 2007

Jaroslav Róna - Vernisáž u příležitosti padesátin

Fifty, fifty, tak se jmenuje výstava děl sochaře a malíře Jaroslava Róny v Galerii města Plzně. Ve čtvrtek 5. dubna proběhla vernisáž, které se účastnil i samotný Mistr. Svou image dotvořil pověstným kloboukem a novinami, které mu okatě čouhaly z kapsy saka. 27 dubna totiž oslaví tento fenomén současného českého výtvarného umění padesáté narozeniny, a tak už má prý nejvyšší čas bilancovat své dosavadní zkušenosti.

Jaroslav Róna je umělec. Malíř a sochař, jakož i amatérský herec a literát. Narodil se 27. 4. 1957 v Praze, v česko-židovské rodině. Výchova byla striktně světská. Otec byl celý život energetikem a na stará kolena se stal spisovatelem. Matka byla celý život úřednicí a na stará kolena se stala důchodkyní. Sestra je aranžérka.Dětství si moc nepamatuje, asi ho příliš nezaujalo. Vyvíjel se v temných normalizačních sedmdesátých letech. Jako patnáctiletý (1972), po té co ho nepřijali na výtvarnou školu, odešel do továrny na Vysočinu, kde sdílel chmurný osud námezdního dělníka. Náruživě však četl a chodil do filmového klubu.
Malovat začal však již na učňovském středisku v Hlinsku v Čechách, kde si za první plat koupil olejové barvy. Jeho první malba byl portrét Johna Lennona na kusu lepenky. Po vyučení se pokusil o zkoušky na uměleckou školu.
V osmnácti letech (1975), byl přijat na Střední výtvarnou školu na Hollarově náměstí v Praze, kde vládla na tu dobu velmi liberální atmosféra. Od té doby se nezabývá ničím jiným, než výtvarným uměním, literaturou, filmy a vysedáváním v proslulé Kavárně Slávii. Jakož i v jiných podnicích té smutné doby.
Po té co horkotěžko odmaturoval z ruského jazyka (a to tak že všechno opsal), přihlásil se na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, na obor Sklářské výtvarnictví, jenž spojoval výuku jak malířskou, tak plastickou, a byl přijat! Jeho profesorem byl legendární, i v zahraničí uznávaný sochař- sklář, charismatický Stanislav Libenský. Podle vlastnich slov tam (i v té době!) prodělal vývoj asi jako neandrtálec jenž se přihlásí v NASA pro let na Měsíc, a je přijat. Během studia je jednou navržen rektorem na vyloučení ze školy za sérii strukturálních obrazů z cyklu "Krajiny z vepřových vnitřností" a spolu se spolužákem Zdeňkem Lhotským shodí se schodů spolužáka komunistu, jenž jim nese přihlášky do Strany proti jejich vůli.
Vše naštěstí vyžehlí dobrotivý profesor Libenský. V roce 1981 začne malovat sérii bizarních groteskních obrazů, později označených stylem "česká groteska". V roce 1984 končí VŠUP diplomovou prací Velký a Malý pes, dvojicí rozměrných sleněných zvířecích skulptur v kovové konstrukci, jež jsou nyní ve sbírce Národní galerie a Galerie Hl. města Prahy.
Po skončení vysoké školy ho profesor Libenský vezme s sebou do USA jako asistenta. Svobodná kosmopolitní atmosféra sklářské letní školy v severozápadněpobřežním Pilchucku (blízko Seattlu) ho nadchne a uvolní. Po krátkém váhání - (přemýšlí o emigraci)- se nakonec vrací do Prahy, bez níž nemůže být a kde je mu na nějakou dobu odebrán cestovní pas. V té době se věnuje převážně malování (výjmečně plastikám), a po krutě ironizujících groteskních obrazech přejde na typické temné šerosvitné vize všehomožného, zejména však prehistorických zvířat a rozpadajících se ruin. Také spolu s přítelem Tomášem Vorlem napíše divadelní hru "Malý nezbeda" pro divadelní soubor Mimoza, jenž je členem kultovní Pražské pětky. Hru nakonec po hádce s Vorlem též režíruje. Hra se hraje několik let v Bránickém divadle pantomimy kde je neustále vyprodaná díky zájezdům z venkova. Róna za hru pobírá skromné tantiemy, jež mu umožňují malovat.
Roku 1987 mu nešťastnou náhodou vyhoří atelier. Na poslední chvíli, celý v plamenech vyběhl z hořícího atelieru a zachránil si život. Tentýž rok spoluzakládá dnes již legendární výtvarnou skupinu Tvrdohlaví, jež má krátce na to výstavu v Lidovém domě v Praze 9 (byl tam umělcům nakloněný kulturní referent). Výstava se stává pražskou kulturní událostí č. 1. Skupina se ihned stává trnem v oku oficiálnímu vládnoucímu Svazu výtvarných umělců. V mírném perestrojkovém uvolnění poměrů (září 1989) odjíždí na cestu po italských uměleckých skvostech (a taky aby si v Itálii vyzvedl dluh), odkud se však ve spěchu vrací, aby rovnýma nohama skočil do načechraného sametu revoluce. 17. listopadu je přítomen na Národní třídě, kde je při běhu v uličce obušků zasažena jeho budoucí žena, ale nezanechá to na ní naštěstí trvalé následky. Během revoluce se angažuje v propagačním centru v Mánesu, kde kreslí revoluční letáky, jež mu jdou rovnou z pod ruky burcovat lid do všech koutů republiky!
Po krátkém revolučním intermezzu se věnuje opět malířství a sochařství, což je nakonec to co mu (i dle mínění jiných) jde asi nejlépe. V roce 1991 se mu a samozřejmě i jeho ženě narodí dcera Valerie. Dítě se má k světu! V tomtéž roce pracuje na scénických návrzích pro film Amerika, jenž vznikl na základě knihy Franze Kafky - Nezvěstný. Za tuto práci je nominován na Českého lva - prestižní filmařské ocenění. Samotnou cenu však nedostává, zato ji dostává režisér Jan Švankmajer, jemuž touto cestou gratulujeme!
Co zanedbal za komunistů, to Róna dohání teď! Cestuje do Mexica, Izraele, Francie, Indonésie, Řecka, Španělska, Portugalska, Skotska, Indie a na Kanárské ostrovy. Když se vrátí z cest, žena ho z pochopitelných důvodů opouští a on je opět sám, jako předtím když byl také sám. (To se zrovna píše rok 1996.) Krátce na to se rozvádí.
Jako obvykle zahání smutek prací. Róna začne modelovat a v této době sochařství doslova zažene na nějakou dobu malířství na ústup. Vzniká několik monumentálních soch.
Od té doby jeho tvorba připomíná kyvadlo, jež se v pravidelném rytmu naklání buď k malířství, nebo k sochařství. Samozřejmě že i pravidelně vystavuje a seznam jeho domácích i zahraničních výstav je k nahlédnutí v jeho katalogu. Zatím jeho nejdůležitější výstava se konala na přelomu let 1997/8 v Domě u Kamenného zvonu v Praze na Staroměstském náměstí a při té příležitosti byl vydán zatím jediný jeho reprezentativní katalog s průřezem dosavadní tvorby.
Ale aby toho nebylo málo, obnoví s kamarády Františkem Skálou a Alešem Najbrtem komickou skupinu Tros Sketos, a pravidelně vystupují ve Slavném divadle Sklep na Dobešce, a dopracují to až na znělku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.
V roce 2000 je Róna vyzván společností Franze Kafky k soutěži na pomník spisovatele Franze Kafky. Ideu pomníku promýšlí a vytváří po čtyři měsíce. Soutež posléze vyhrává. Od roku 2000 do roku 2003 se socha realizuje. V této době jsou zahrnuta jak různá jednání kolem osazení sochy (architektonické dotvoření prostoru spolu s Ak. arch. Davidem Vávrou), tak i samotné modelování, odlévání do sádry a posléze definitivně do bronzu.
Děkuji za pozornost a velmi Vás zdravím!
Váš Jaroslav Róna

09 dubna 2007

2. Otevřený dopis VAŠEMU prezidentovi

Pane prezidente,
Je mi to trapné, ale je tady opět další neděle a tak vám zase píšu, už podruhé. Na můj první dopis zatím žádná odpověď nepřišla, ale vy máte určitě taky svých starostí asi dost a to nejen v tom úřadě, stejně jako já a většina občanů bývalého Československa. Pevně věřím, že máte ten můj první dopis někde na stole, třeba ve složce "odpovědět" nebo "vyřídit"/v dobrém slova smyslu/, protože jinak si myslím, že už by mě někdo z vaší kanceláře kontaktoval a nebo třeba poslal vaší fotku s podpisem. Ale zpět.Než vám napíšu to nejdůležitější co se mi minulý týden stalo, tak jsem ještě chtěl říct, že už když jsem byl malinký chlapec, tak jsem napsal do rozhlasu tomu Hajajovi, teda napsali to naši. No a tak nějak mi to zůstalo a teď jsem se rozhodl, že budu psát vám.

Ale teď už o tom co se mi pane prezidente stalo minulý týden v Praze. Setkal jsem se tam se svým prezidentem! Ale pěkně popořádku. Jeli jsme ve středu s klukama do tý naší kapličky na divadlo, hezky jsme se oblékli, aby nás tam pustili. Dávali takovou hru o té naší minulosti, kterou vy nemáte moc rád, o čemž svědčí vaše známá věta "pojďme se podívat do budoucnosti a zapomeňme na minulost." Tahle hra od toho Toma Stopparda, která se jmenovala Rock´n´roll byla o tom, abychom se podívali do minulosti, abychom jí pochopili a mohli se podívat do budoucnosti. No a v té hře se děly ale panečku paradoxy! Hráli tam třeba ty Plastic People ty svoje starý písničky, kvůli kterým se pak na stejném místě sešli v lednu 1978 ty naši umělci, aby jim to zatrhli a pěkně od plic jim řekli, že nějací samozvanci a ztroskotanci nebudou kazit naší mládež. Na druhou stranu to byl ale zase na ně podraz, protože když tam ty naše umělce svolali, tak oni chudáci vůbec nevěděli, že se pod to společné prohlášení i podepisují, mysleli si totiž, že je to jenom prezenční listina, nemůžeme tedy házet všechny do jednoho kotle, vždyť ti samí potom udělali s těma studentama tu naší sametovou revoluci. Ale zpět.
Občas se v té hře objevilo i nějaké to jadrné slůvko, ale to už nějak k té neutěšené době patřilo. Ta slova by ostatně ani papír neunes. Byla to taková zvláštní absurdní doba, kdy nám bylo lépe, ale byl teror. Nosili jsme mnohdy vlasy až na límec, říkali nám tehdy "máničky"/jako v tom Hurvínkovi/, nadělali jsme se růrných volovin a klukovin /třeba v těch Klukovicích/, byli jsme ale mladý, stejně jako vy jsme i my poslouchali ten jazz, vždyť ten jediný taky nebyl zakázaný, vždyť i vy jste měl tenkrát vlasy až přes košili když bylo to Občanský fórum, vždyť i ten váš rádce nebo mluvčí nebo kdo je to má vlasy jak nějaká holka. A to se mi právě líbí, že nejste proti tomu, vždyť to přeci neznamená, že to musí být špatný člověk, já mám taky vlasy přes uši a už mi taky v životě pár lidí řeklo, že nejsem špatnej kluk, třeba můj táta. Fakt to řekl. Jezdili jsme tehdy do přírody, říkalo se tomu "na vandry", neměli jsme žádný zbraně, akorát občas nějaký ten prak nebo dýku. Jediný co teda přiznám a čeho dodnes lituju je ta zastřelená ještěrka, co se furt tak mrskala a kamarád tramp jí nemohl zaboha vyfotit. Hodně mu na tom záleželo a tak jsem mu chtěl pomoci, protože chtěl s tou fotkou vyhrát v soutěži. Neudělal jsem to ale žádnou pistolí, byl to jenom po domácku vyrobený kaťan a osmička matka, co jsem je kradl v práci. Ale zpět.
My taky nesouhlasíme, určitě jako i vy nesouhlasíte, s tím radarem co nám tady chtějí postavit. Když jsem byl mladý, tak jsem viděl ve slově RADAR jakýsi symbol proti válce, protože v Novosedlicích u Teplic byl takový klub pro mladé a jmenoval se Radar a na podlaze tam měli ti mladí namalovaný symbol co měli ty hipíz v tý Americe a ty byli přeci proti válce. Taky tam chodil hodně ten Stárek, co dělá teď majora bývalým esenbákům, který byl taky proti válce a kterýho kvůli tomu zavřeli a ještě mu pak říkali Čuňas. Taky jsem třeba poslouchal v rádiu večer rádio Luxemburg a tam hráli písničku Radar Love. Ale dneska už vím, že se tyto věci nedají přenášet do dnešní doby a lidi tady dneska ten radar prostě nechtěj, i když třeba ani nevěděj proč, ale je to jejich rozhodnutí, vždyť tady přece jde hlavně o lidi. Ale zpět.
No a najednou jak tam v tom našem Národním divadle sedíme a koukáme, tak vidíme, že pod náma si sedí pěkně v lóži ten náš prezident. Napřed jsme si nebyli jistí jestli je to vůbec on, ale pak jsme to poznali podle toho jak sebou pořád škubal /jako tenkrát ta ještěrka/ a mával rukama. Tak jsme ho pak museli jít o pauze pozdravit a poděkovat mu za to jeho prezidentování a taky nám namaloval to svoje srdíčko na program a ta jeho manželka je moc krásná a milá a tak jsme z toho měli radost a vůbec se nám nechtělo domů a pořád jsme se na něj chtěli koukat. Rozhodl jsem se, že až příště pojedu na nějaké setkání s ním, tak že mu věnuju krásný obraz co mám doma na zdi, je na něm náš prezident osvoboditel /ale ne ten Husák/, ale ten TGM jak jde se všemi svatými po pás v lánech obilných klasů a který jsem na jeho počest nazval "TGM s partou v Lánech".
Ještě jednou se omlouvám, snad jsem vás ničím neurazil, je to ve mě jako v koze. Možná jsem jen někde stylisticky pochybil, ale to by mohlo být zapříčiněno spíše tím, že jsem žil letos v únoru dlouhou dobu v zahraničí a tak i tomu rodnému jazyku to nijak nepřidalo, vždyť to určitě znáte sám, když přijedete z nějaký služebky.
Těším se na odpověď a na další můj nedělní dopis.
Přítel

06 dubna 2007

Tom Stoppard - Rock’n’Roll - Národní Divadlo


představení - 26.4.2007 19:00
Světový dramatik napsal hru o Československu! Poslední Stoppardova hra se odehrává střídavě v Cambridgi a v Praze od roku 1968 do roku 1990. Stoppard zkoumá svět salonního marxismu v Cambridgi v konfrontaci s jeho posrpnovou normalizační realitou v Československu. Včera sme se byli kouknout a stojí to za to. V hledišti seděl i náš prezident.

Časté prolínání dějišť - Anglie a Československa - vytváří zajímavou perspektivu nejen pro naše domácí dobové problémy, ale také pro vývoj komunistického ideálu na Západě. Do životního osudu českého intelektuála jako by autor, který se narodil ve Zlíně roku 1937, promítal sám sebe. Jak název napovídá, zásadní roli ve Stoppardově hře hraje rocková hudba. Není jen ilustrací své doby, je přímo jakýmsi médiem života: nositelkou energie, námětem debat, společným zážitkem, možností sebepojmenování, prostorem svobody. Je pozoruhodné, jak Stoppard, který neprožil normalizaci, dokáže autenticky evokovat její realitu. Rock'n'Roll vykazuje typické rysy Stoppardovy poetiky: myšlenkovou hloubku, nezaujatost a zejména inteligenci a vtip.
Fotograf inscenace: Bohdan Holomíček
Délka představení: 3 hodiny 10 minut
Inscenace začíná v 18.45 živým koncertem skupiny PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE
Obsazení :
Jan: David PrachařMax: Alois Švehlík Eleanor / Esme - starší: Miluše ŠplechtováEsme - mladší / Alice: Lucie ŽáčkováFerdinand: Jan HartlLenka: Petra ŠpalkováNigel: Ondřej PavelkaMilan: Vladislav BenešPištec / Stephen: Jan HájekCandida: Eva SalzmannováGillian / Magda / Deirdre: Antonie TalackováVyšetřovatel: Rudolf StärzEstébák 1: Jaroslav KáraEstébák 2 / Číšník: Miroslav Šnajdr

05 dubna 2007

První máj bez komunistů a nikdy jinak


LETNÁ '07
Letos se znovu povedlo předběhnout komunisty a zabrat na 1. května Letenskou pláň pro všechny demokraty zdravé mysli. S podporou Konfederace politických vězňů máme po roce opět možnost poukázat na nebezpečí komunistické ideologie a využít přitom úspěchu loňské akce, která přilákala přes 30.000 lidí!
Účast na letošním megakoncertu zatím přislíbily hudební skupiny:
  • Pražský výběr II
  • Plastic People of the Universe
  • Už jsme doma
Mimo jiné se na Letné můžete těšit na: skanzen komunismu, Ostrov (ne)svobody, divadlo, filmové projekce, happeningové akce, výstavy, programy pro děti, občerstvení a speciální textilní sérii iniciativy Trikem proti komunismu.
Vstup je stejně jako loni ZDARMA.
Zaškrtněte si v diáři úterý 1.5. 2007 jako Letná 2007 - první máj bez komunistů a nikdy jinak.
A prosíme, máte-li možnost a chuť nás podpořit, udělejte to hned.
Hledáme tiskárny, rádia, televize, reklamní plochy, know how a samozřejmě finance…
Plakát ve formátu A3, si můžete stáhnout kliknutím na jeho náhled na této straně.

Liškou ke zdi Neumím psát recenze ale musím. Nechci si instalovat co furt v PC nepoužívám ani to moc neumím používat(myslím že je to celé a...