Pane prezidente,
Je mi to trapné, ale je tady opět další neděle a tak vám zase píšu, už podruhé. Na můj první dopis zatím žádná odpověď nepřišla, ale vy máte určitě taky svých starostí asi dost a to nejen v tom úřadě, stejně jako já a většina občanů bývalého Československa. Pevně věřím, že máte ten můj první dopis někde na stole, třeba ve složce "odpovědět" nebo "vyřídit"/v dobrém slova smyslu/, protože jinak si myslím, že už by mě někdo z vaší kanceláře kontaktoval a nebo třeba poslal vaší fotku s podpisem. Ale zpět.Než vám napíšu to nejdůležitější co se mi minulý týden stalo, tak jsem ještě chtěl říct, že už když jsem byl malinký chlapec, tak jsem napsal do rozhlasu tomu Hajajovi, teda napsali to naši. No a tak nějak mi to zůstalo a teď jsem se rozhodl, že budu psát vám.
Ale teď už o tom co se mi pane prezidente stalo minulý týden v Praze. Setkal jsem se tam se svým prezidentem! Ale pěkně popořádku. Jeli jsme ve středu s klukama do tý naší kapličky na divadlo, hezky jsme se oblékli, aby nás tam pustili. Dávali takovou hru o té naší minulosti, kterou vy nemáte moc rád, o čemž svědčí vaše známá věta "pojďme se podívat do budoucnosti a zapomeňme na minulost." Tahle hra od toho Toma Stopparda, která se jmenovala Rock´n´roll byla o tom, abychom se podívali do minulosti, abychom jí pochopili a mohli se podívat do budoucnosti. No a v té hře se děly ale panečku paradoxy! Hráli tam třeba ty Plastic People ty svoje starý písničky, kvůli kterým se pak na stejném místě sešli v lednu 1978 ty naši umělci, aby jim to zatrhli a pěkně od plic jim řekli, že nějací samozvanci a ztroskotanci nebudou kazit naší mládež. Na druhou stranu to byl ale zase na ně podraz, protože když tam ty naše umělce svolali, tak oni chudáci vůbec nevěděli, že se pod to společné prohlášení i podepisují, mysleli si totiž, že je to jenom prezenční listina, nemůžeme tedy házet všechny do jednoho kotle, vždyť ti samí potom udělali s těma studentama tu naší sametovou revoluci. Ale zpět.
Občas se v té hře objevilo i nějaké to jadrné slůvko, ale to už nějak k té neutěšené době patřilo. Ta slova by ostatně ani papír neunes. Byla to taková zvláštní absurdní doba, kdy nám bylo lépe, ale byl teror. Nosili jsme mnohdy vlasy až na límec, říkali nám tehdy "máničky"/jako v tom Hurvínkovi/, nadělali jsme se růrných volovin a klukovin /třeba v těch Klukovicích/, byli jsme ale mladý, stejně jako vy jsme i my poslouchali ten jazz, vždyť ten jediný taky nebyl zakázaný, vždyť i vy jste měl tenkrát vlasy až přes košili když bylo to Občanský fórum, vždyť i ten váš rádce nebo mluvčí nebo kdo je to má vlasy jak nějaká holka. A to se mi právě líbí, že nejste proti tomu, vždyť to přeci neznamená, že to musí být špatný člověk, já mám taky vlasy přes uši a už mi taky v životě pár lidí řeklo, že nejsem špatnej kluk, třeba můj táta. Fakt to řekl. Jezdili jsme tehdy do přírody, říkalo se tomu "na vandry", neměli jsme žádný zbraně, akorát občas nějaký ten prak nebo dýku. Jediný co teda přiznám a čeho dodnes lituju je ta zastřelená ještěrka, co se furt tak mrskala a kamarád tramp jí nemohl zaboha vyfotit. Hodně mu na tom záleželo a tak jsem mu chtěl pomoci, protože chtěl s tou fotkou vyhrát v soutěži. Neudělal jsem to ale žádnou pistolí, byl to jenom po domácku vyrobený kaťan a osmička matka, co jsem je kradl v práci. Ale zpět.
My taky nesouhlasíme, určitě jako i vy nesouhlasíte, s tím radarem co nám tady chtějí postavit. Když jsem byl mladý, tak jsem viděl ve slově RADAR jakýsi symbol proti válce, protože v Novosedlicích u Teplic byl takový klub pro mladé a jmenoval se Radar a na podlaze tam měli ti mladí namalovaný symbol co měli ty hipíz v tý Americe a ty byli přeci proti válce. Taky tam chodil hodně ten Stárek, co dělá teď majora bývalým esenbákům, který byl taky proti válce a kterýho kvůli tomu zavřeli a ještě mu pak říkali Čuňas. Taky jsem třeba poslouchal v rádiu večer rádio Luxemburg a tam hráli písničku Radar Love. Ale dneska už vím, že se tyto věci nedají přenášet do dnešní doby a lidi tady dneska ten radar prostě nechtěj, i když třeba ani nevěděj proč, ale je to jejich rozhodnutí, vždyť tady přece jde hlavně o lidi. Ale zpět.
No a najednou jak tam v tom našem Národním divadle sedíme a koukáme, tak vidíme, že pod náma si sedí pěkně v lóži ten náš prezident. Napřed jsme si nebyli jistí jestli je to vůbec on, ale pak jsme to poznali podle toho jak sebou pořád škubal /jako tenkrát ta ještěrka/ a mával rukama. Tak jsme ho pak museli jít o pauze pozdravit a poděkovat mu za to jeho prezidentování a taky nám namaloval to svoje srdíčko na program a ta jeho manželka je moc krásná a milá a tak jsme z toho měli radost a vůbec se nám nechtělo domů a pořád jsme se na něj chtěli koukat. Rozhodl jsem se, že až příště pojedu na nějaké setkání s ním, tak že mu věnuju krásný obraz co mám doma na zdi, je na něm náš prezident osvoboditel /ale ne ten Husák/, ale ten TGM jak jde se všemi svatými po pás v lánech obilných klasů a který jsem na jeho počest nazval "TGM s partou v Lánech".
Ještě jednou se omlouvám, snad jsem vás ničím neurazil, je to ve mě jako v koze. Možná jsem jen někde stylisticky pochybil, ale to by mohlo být zapříčiněno spíše tím, že jsem žil letos v únoru dlouhou dobu v zahraničí a tak i tomu rodnému jazyku to nijak nepřidalo, vždyť to určitě znáte sám, když přijedete z nějaký služebky.
Těším se na odpověď a na další můj nedělní dopis.
Přítel
Žádné komentáře:
Okomentovat