Mikuláš Medek byl jeden z nejdůsledněji postihovaných malířů, ne-li vůbec nejpostihovanější, různými zákazy a restrikcemi až do poloviny 60. let a po krátkém rozvolnění, od 70. let pak znovu. Jeho život i jeho obrazy působí jako výkřik. Je to sled opojení a smrtících pádů. Je to kaleidoskop lidského utrpení, uměleckých pochybností, duševní trýzně, fyzické bolesti. Mikuláš Medek je zcela výjimečná osobnost naší výtvarné scény. Jeho tvorba je ohromující, nenapodobitelná, těžce vykoupená.
Dnes 18.oo Hod. ČT 2.
O neobyčejném umělci, který byl celý svůj život v nemilosti režimu a jeho dílo se nikdy nemohlo představit veřejnosti tak, jak by zasloužilo (2003). Režie A. Kisil. Výstava klikni zde
Jo vobličej měl taky zapařenej páč ten vzduch je taky hodně vlchkej. Těšil sem se že na vrcholu najdu kytičky prej tam maj růst i v zimě myslel sem si na Polešky na ty sem jako malej kuk na jaře chodil a tajně doufal že ulovim i ňákou houbičku. Na suchym vrcholu nebylo nic jen prázdný ptačí hnízdečko (no to sem se rozněžnil !!) a co je zajimavý je sestup, protože jak se sestupuje tak sněhu přibejvá a přibejvá no uplnej vopak jak to bejvá. Cestou sem fotákem ulovil "Jidášáka" kerej se tam urodil na suchý bezince, je to jedlá dobrá houba kerá vlidskym těle prej uspěšně bojuje se zhoubnejma buňkama. Marketový lidi si jí kupujou jako egzotickou vzácnost dovezenou s Číny za pěkný prachy a přitom to tady roste celej rok vdejakym remízku a křoví a co víc rostou už sušený jen se uloměj a srčej do kapsy (doma do skleničky a dále jako na návodu z čínskýho vobalu ze Supermarketu)-konec mykologiskýho ponaučení. Pak uš se nic duležitýho nestalo tak ahoj.
mikrásky.
Z dnešního vejletu. Včéra navečír jsem jel vlakem za kámošema 
kerý jsou na rekreačce u Kalhotkovýho (Novák P) šváry.Jak to bylo určíte z vobrázků, přespal sem na vojenskym kavalci(měl sem to od šváry dovolený) a ráno sem se musel hooodně přemlouvat abych vyrazil skoru sem 
razignoval a chtel jet vlakem spátky,Noc vichřice a neustálí sněžení chvílema dohlednost tak deset metrů musel sem čekat aš zafouka abych něco viděl na plani před vstupem do lesa na sjezd do Clumce sem měl velký bobky a nahodou sem narazil na železnou tyč s 
cyklistickou značkou(a byl sem doma) skoro sem se chtěl skamarádit s GPSkou i přes zmrzlí prsty začít vymejšlet jak se podle toho vorijentuje zatim jí používám jen jako zaznamník svejch cest. Napadlo 20novýhoa do Chlumce sjezd byl zatim nejnádhernější co mě tan vzal pan Mánes poprvé. Tak pa.
Jirous je instituce i persona non grata. Pro velkou část generace lidí dospívajících v 70. a 80. letech byl podobně jako filozof Jiří Němec a básníci Andrej Stankovič a Zbyněk Hejda vzorem a vůdčím duchem. Ukazoval, že existuje i jiná než normalizační kultura, že i v prostředí totality lze žít a jednat svobodně, pokud se člověk zřekne ambice být "úspěšný" v rámci režimu (jak zní jedna z jeho básní: "Kdybych měl ambice/ měl bych jich ještě více"). Roku 1997 začalo nakladatelství TORST vydávat Jirousovy sebrané spisy - a hned první svazek, Magorův zápisník, čítající recenze, eseje, polemiky a prózy ze samizdatu, ukázal talent, hloubku a čistotu jeho myšlení.
