Fotky ke shlédnutí za měsíce :
27 března 2008
21 března 2008
Ivan Magor Jirous : Nerozbíjím skleničky, ale držky
Ivan Martin Jirous - Magor (1944) je divadelní - teatrální - postava už tím, jak se vyjadřuje, jak se chová, co prožil i jak si říká: Magor. Od léta jsme se scházeli v jeho oblíbené hospodě Na oáze na nádraží Praha - Smíchov. Přichází tam už v devět, kdy otevírají. Sedne si k baru, objedná svou oblíbenou »sestavu« - velkého panáka slivovice a malé pivo - a píše básně, dělá korektury svých textů nebo čte knížky či noviny.
Jak se žije undergroundu v důchodu?
To nemám tušení, poněvadž já v důchodu nejsem. Údajně mně chyběj nějaký léta, asi dva roky nebo tak, což si myslím není pravda, akorát v tom mají bordel. Ale co je zvlášť zajímavý, že mám dostat za každej rok kriminálu 500 korun měsíčně, což je vynikající, poněvadž mně by ty čtyři tisíce stačily, já takové příjmy nemám. Jenže ty zmrdi mně to samostatně nedají, protože je to prý pouze k důchodu.
Obzvlášť zajímavý je, že ta ženská na sociálním úřadě, která se z našich daní stará o důchody, o tom zákoně vůbec neví. Když jí ho má dcera Františka, která se o mé věci stará - já nejsem schopen, když jednám s úřady, tak většinou dojde k fyzické inzultaci - donesla napsanej černej na bílým, tak ta kunda říkala: No to jsem ráda. Já o tom vůbec nevěděla. Tak o čem doprdele ví, když nesleduje ani zákony, který se toho týkaj. To je přesný obraz toho, co s náma ty zmrdi v týhletý pseudodemokracii dělají.
Jak tedy vypadá všední den starce Jirouse?
Vstávám pokud možno po osmé, protože v devět otevíraj na smíchovském nádraží hospodu Na oáze, kde - pokud nikam nemusím - přes den žiju. Píšu si tam a čtu. Často mám ale různé pochůzky, srazy s lidmi, s kterými potřebuju mluvit, takže tam bohužel často absentuju. Když se mi podaří nejít po deváté večer, kdy v Oáze zavírají, do nonstopu tady nedaleko, tak usínám zhruba o půlnoci. Tedy v podstatě vedu normální život. Hlavně, že nemusím vstávat na nějakou určitou hodinu do práce, to by mě zahubilo. Já jsem osm a půl let v kriminále vstával v půl pátý ráno, takže to mám bohatě vybraný.
Jaké čtete noviny?
Lidovky. V pondělí jsem si kupoval Respekt, ale přestal jsem, protože mě nasrala nová úprava. Stal se z něj jeden z mnoha politicko-kulturních časopisů. To si můžu stejně tak kupovat Týden nebo Instinkt. Prý se jim ale asi trojnásobně zvednul náklad, takže o jednoho čtenáře míň jistě unesou. Tedy asi před měsícem jsem si Respekt koupil, protože tam Jaroslav Formánek publikoval článek o mé dceři. Dost mě pobavil, poněvadž je tam napsáno, že Františka je dcerou známého pacifisty Ivana Martina Jirouse, a já jsem zrovna ten den na Oáze rozbil jednomu pitomci, co tady otravoval, držku. Tak jsem si říkal, že příště, než někoho uhodím, budu tvrdit: Hele, já jsem známej pacifista, neser mě! Jinak jsem léta četl Blesk, tím jsem zahajoval každej den. Ale už mě to znudilo, protože současný noviny se blížej bulváru a já nevidím důvod, proč bych měl Blesk číst. A ušetřím přes dva tisíce ročně. Například příloha pátečních Lidových novin se Blesku zcela vyrovná. Na titulu je většinou rozhovor s nějakým kreténem, nejčastěji modelkou, moderátorem, seriálovým bavičem nebo jinou obdobnou celebritou, a uvnitř různý recepty a fotky z večírků. Takže ty Lidovky mi Blesk dostatečně nahrazují. A jsou ještě horší noviny. Třeba Mladou frontu nemůžu číst vůbec. Jednak kvůli obsahu, jednak kvůli nechutnému množství článků.
Lidovky. V pondělí jsem si kupoval Respekt, ale přestal jsem, protože mě nasrala nová úprava. Stal se z něj jeden z mnoha politicko-kulturních časopisů. To si můžu stejně tak kupovat Týden nebo Instinkt. Prý se jim ale asi trojnásobně zvednul náklad, takže o jednoho čtenáře míň jistě unesou. Tedy asi před měsícem jsem si Respekt koupil, protože tam Jaroslav Formánek publikoval článek o mé dceři. Dost mě pobavil, poněvadž je tam napsáno, že Františka je dcerou známého pacifisty Ivana Martina Jirouse, a já jsem zrovna ten den na Oáze rozbil jednomu pitomci, co tady otravoval, držku. Tak jsem si říkal, že příště, než někoho uhodím, budu tvrdit: Hele, já jsem známej pacifista, neser mě! Jinak jsem léta četl Blesk, tím jsem zahajoval každej den. Ale už mě to znudilo, protože současný noviny se blížej bulváru a já nevidím důvod, proč bych měl Blesk číst. A ušetřím přes dva tisíce ročně. Například příloha pátečních Lidových novin se Blesku zcela vyrovná. Na titulu je většinou rozhovor s nějakým kreténem, nejčastěji modelkou, moderátorem, seriálovým bavičem nebo jinou obdobnou celebritou, a uvnitř různý recepty a fotky z večírků. Takže ty Lidovky mi Blesk dostatečně nahrazují. A jsou ještě horší noviny. Třeba Mladou frontu nemůžu číst vůbec. Jednak kvůli obsahu, jednak kvůli nechutnému množství článků.
Právo nečtete?
Ale jo, četl jsem ho už za komunistů. Denně a mnohem raději než třeba Lidovou demokracii, která jenom žvejkala starý informace. Z Rudýho práva jsem se vždycky včas dozvěděl, co se děje. Já totiž umím číst mezi řádky. A ještě raději jsem měl Tribunu. Tam psali to, co se teprv chystalo. Teď čtu z Práva hlavně čtvrteční přílohu Salon, protože zachycuje aktuální literární psaní i myšlení. Většinou spořádám několik čísel najednou, když mi je dá jejich redaktor Zdenko Pavelka.
Ale jo, četl jsem ho už za komunistů. Denně a mnohem raději než třeba Lidovou demokracii, která jenom žvejkala starý informace. Z Rudýho práva jsem se vždycky včas dozvěděl, co se děje. Já totiž umím číst mezi řádky. A ještě raději jsem měl Tribunu. Tam psali to, co se teprv chystalo. Teď čtu z Práva hlavně čtvrteční přílohu Salon, protože zachycuje aktuální literární psaní i myšlení. Většinou spořádám několik čísel najednou, když mi je dá jejich redaktor Zdenko Pavelka.
A co týdeníky či měsíčníky?
Ve čtvrtek si kupuju Reflex, kterej si pořád drží standard slušného časopisu. A jeden kamarád mě nedávno upozornil na páteční Hospodářské noviny, kde je vynikající příloha, která se dá číst skutečně celá. No a to je asi všechno. Protože čtu knihy i noviny od začátku do konce, nic nepřeskakuju, tak někdy, když mám nějakou alkoholickou tůru, se zaseknu a nestíhám. Mám pak toho u postele štos a dočítám to třeba čtyři dny. Ale celkem to zvládám.
Ve čtvrtek si kupuju Reflex, kterej si pořád drží standard slušného časopisu. A jeden kamarád mě nedávno upozornil na páteční Hospodářské noviny, kde je vynikající příloha, která se dá číst skutečně celá. No a to je asi všechno. Protože čtu knihy i noviny od začátku do konce, nic nepřeskakuju, tak někdy, když mám nějakou alkoholickou tůru, se zaseknu a nestíhám. Mám pak toho u postele štos a dočítám to třeba čtyři dny. Ale celkem to zvládám.
Jedním z mediálních témat konce roku bylo konfidentství Jaromíra Nohavici. Jak vy vidíte tento problém a toto téma, s kterým se naše společnost neumí vypořádat už od dob Sabiny?
Co se týká Nohavici, tak můj problém to není, protože on nikdy nebyl můj přítel. Je to problém jeho svědomí. Hutkovu píseň, kterou o tom složil, jsem neslyšel, ale pouze četl. Text je naprosto ubohej a blbej. Jsem přesvědčenej, že Hutka na Nohavicu žárlí, stejně jako žárlil na Karla Kryla. Hutka chtěl bejt vždycky - jak já to cejtím - národním bardem, jenže mu to nevyšlo. Když se nahlas zpívá Kryl, přidá se celá hospoda, kdežto Hutkova píseň Krásný je svět, krásnější je moře, i když je nádherná, se nahlas zpívat nedá, je příliš zprofanovaná. Je to s ní podobný jako s Modlitbou od Kubišové. Když tyhle songy dnes slyším v rádiu, tak prchám na hajzl, a kdybych je slyšel na koncertě, tak bych se poblil. Ale abych se vrátil k vaší otázce. Pro mě je problém Jim Čert, ale Nohavica je mi u prdele a Hutka je pro mě chudák. Ten zasranej národ bude Nohavicu poslouchat, i kdyby zpíval sebevětší sračky, jako třeba tu o Czechteku, že bijou naše děti. Zrovna od něj to teda sedí.
Co se týká Nohavici, tak můj problém to není, protože on nikdy nebyl můj přítel. Je to problém jeho svědomí. Hutkovu píseň, kterou o tom složil, jsem neslyšel, ale pouze četl. Text je naprosto ubohej a blbej. Jsem přesvědčenej, že Hutka na Nohavicu žárlí, stejně jako žárlil na Karla Kryla. Hutka chtěl bejt vždycky - jak já to cejtím - národním bardem, jenže mu to nevyšlo. Když se nahlas zpívá Kryl, přidá se celá hospoda, kdežto Hutkova píseň Krásný je svět, krásnější je moře, i když je nádherná, se nahlas zpívat nedá, je příliš zprofanovaná. Je to s ní podobný jako s Modlitbou od Kubišové. Když tyhle songy dnes slyším v rádiu, tak prchám na hajzl, a kdybych je slyšel na koncertě, tak bych se poblil. Ale abych se vrátil k vaší otázce. Pro mě je problém Jim Čert, ale Nohavica je mi u prdele a Hutka je pro mě chudák. Ten zasranej národ bude Nohavicu poslouchat, i kdyby zpíval sebevětší sračky, jako třeba tu o Czechteku, že bijou naše děti. Zrovna od něj to teda sedí.
Mě nezajímal ani tak Nohavica, jako samo téma udavačství. Jak jste se s ním vyrovnal u Františka Horáčka alias Jima Čerta?
To je jen mezi námi dvěma. Jim si vzal Helenu Papírníkovou, i když měla tři děti, z nichž dvojčata jsou postižená. Mají spolu ještě jednu holčičku a Jim se o všechny neuvěřitelně dobře stará. Dál to nechci komentovat, protože je to můj přítel, stejně jako Josef Hrubý řečenej Žluťák, kterej byl taky práskač. Tohle si musej lidi srovnat sami se svým svědomím. Já tady nejsem od toho, abych někoho soudil. My katolíci pevně věříme ve dva druhy trestů - věčné a časné. Časné jsou ty, kdy už za života můžeš odpykat něco, co by tě potkalo po smrti. Jim si vybírá své tresty tímto způsobem.
To je jen mezi námi dvěma. Jim si vzal Helenu Papírníkovou, i když měla tři děti, z nichž dvojčata jsou postižená. Mají spolu ještě jednu holčičku a Jim se o všechny neuvěřitelně dobře stará. Dál to nechci komentovat, protože je to můj přítel, stejně jako Josef Hrubý řečenej Žluťák, kterej byl taky práskač. Tohle si musej lidi srovnat sami se svým svědomím. Já tady nejsem od toho, abych někoho soudil. My katolíci pevně věříme ve dva druhy trestů - věčné a časné. Časné jsou ty, kdy už za života můžeš odpykat něco, co by tě potkalo po smrti. Jim si vybírá své tresty tímto způsobem.
A co Egon Bondy, který je na těch seznamech údajně taky?
Egon Bondy je jak postava z Běsů. Jeho rozpolcenost je úžasná, kam se sere Jim Čert. Bondy byl bytostně zbabělej. Když na něj udeřili, tak se prostě posral a řek jim i to, co nebyla pravda. Ale nikdy nepráskal na mě ani na Plastiky. Když jsem například kupoval statek v Prostředním Vydří, což je těsně za hranicemi jihlavského okresu, ve kterém mě estébáci sledovali a kde bych nekoupil ani prasečí chlívek, vědělo to jen pár lidí, mezi nimi i Bondy. Dal jsem za ten objekt tehdy devadesát tisíc. Čtyřicet mi půjčil Bondy. Zrušil kvůli tomu celou svou vkladní knížku. Kdyby to prásknul, tak by k té koupi nedošlo. Anebo když jsme s Plastikama připravovali v osmdesátých letech koncert, zajeli jsme s Čuňasem za Bondym do Chrudimi na faru k faráři Kukučkovi, kde psal, a já jsem mu řekl: Pane doktore, sbalte se, jedem do Prahy, zítra je koncert Plastiků. Odvezli jsme ho do Nerudovky, kde v té době bydlel, on druhý den přišel na smluvené místo a jeli jsme na koncert. Kdyby to prásknul, tak by koncert nebyl. A ještě jedna věc. On je veden jako udavač od roku 1953. Právě v té době se ale také přestává setkávat se svými přáteli, s Medkem, Hrabalem, Vodseďálkem. Podle mě s nimi přerušil styky proto, aby na ně nemusel udávat. Ale kdo o tom chce vědět víc, ať si přečte Bondyho knihu Šaman, kde je promítnutá celá historie s StB. Šaman, což je v té knize udavač, je v podstatě Bondy sám. Vypovídá to o něm mnoho. Ať to bylo jakkoli, Bondy byl jednou z nejdůležitějších ideových osob undergroundu. Bondy pro mě znamenal nesmírně moc, především jeho poezie. Nepochybně jsem jím byl silně ovlivněn. Jeden čas jsem sdílel i jeho politické názory. To když jsem se vrátil z prvního vězení, kde jsem se dost zatvrdil, protože jsem tam nahlédl do komunistické mašinérie a uvědomil si tu děsivou budoucnost, kterou nám chystaj, když se nebudeme bránit. Když jsem se tehdy z kriminálu vrátil, šel jsem hned za Bondym do Nerudovky, klek jsem si před ním, dal si jeho nohu na hlavu a řekl mu, že je mým guru a že chci být jeho žákem. Samozřejmě v pozdějších letech mi některé Bondyho politické názory a vize připadaly ujeté, třeba to jeho koketování s komunistama po revoluci, ale v zásadě musím říct, že celou situaci, pokud jde o kapitalismus a tyhle věci, viděl správně. Důležitá samozřejmě pro mě stále zůstává jeho básnická tvorba. Je tam pár blbostí, ale celkově je to geniální dílo. Invalidní sourozenci byla pro underground nesmírně významná kniha, v jistém smyslu iniciační sbírka, protože v symbolické rovině pojmenovala to, co jsme se tehdy v reálném životě pokoušeli vytvářet. Tedy silné, na době a společnosti nezávislé společenství. Těžko se to dá z dnešního pohledu pochopit.
Egon Bondy je jak postava z Běsů. Jeho rozpolcenost je úžasná, kam se sere Jim Čert. Bondy byl bytostně zbabělej. Když na něj udeřili, tak se prostě posral a řek jim i to, co nebyla pravda. Ale nikdy nepráskal na mě ani na Plastiky. Když jsem například kupoval statek v Prostředním Vydří, což je těsně za hranicemi jihlavského okresu, ve kterém mě estébáci sledovali a kde bych nekoupil ani prasečí chlívek, vědělo to jen pár lidí, mezi nimi i Bondy. Dal jsem za ten objekt tehdy devadesát tisíc. Čtyřicet mi půjčil Bondy. Zrušil kvůli tomu celou svou vkladní knížku. Kdyby to prásknul, tak by k té koupi nedošlo. Anebo když jsme s Plastikama připravovali v osmdesátých letech koncert, zajeli jsme s Čuňasem za Bondym do Chrudimi na faru k faráři Kukučkovi, kde psal, a já jsem mu řekl: Pane doktore, sbalte se, jedem do Prahy, zítra je koncert Plastiků. Odvezli jsme ho do Nerudovky, kde v té době bydlel, on druhý den přišel na smluvené místo a jeli jsme na koncert. Kdyby to prásknul, tak by koncert nebyl. A ještě jedna věc. On je veden jako udavač od roku 1953. Právě v té době se ale také přestává setkávat se svými přáteli, s Medkem, Hrabalem, Vodseďálkem. Podle mě s nimi přerušil styky proto, aby na ně nemusel udávat. Ale kdo o tom chce vědět víc, ať si přečte Bondyho knihu Šaman, kde je promítnutá celá historie s StB. Šaman, což je v té knize udavač, je v podstatě Bondy sám. Vypovídá to o něm mnoho. Ať to bylo jakkoli, Bondy byl jednou z nejdůležitějších ideových osob undergroundu. Bondy pro mě znamenal nesmírně moc, především jeho poezie. Nepochybně jsem jím byl silně ovlivněn. Jeden čas jsem sdílel i jeho politické názory. To když jsem se vrátil z prvního vězení, kde jsem se dost zatvrdil, protože jsem tam nahlédl do komunistické mašinérie a uvědomil si tu děsivou budoucnost, kterou nám chystaj, když se nebudeme bránit. Když jsem se tehdy z kriminálu vrátil, šel jsem hned za Bondym do Nerudovky, klek jsem si před ním, dal si jeho nohu na hlavu a řekl mu, že je mým guru a že chci být jeho žákem. Samozřejmě v pozdějších letech mi některé Bondyho politické názory a vize připadaly ujeté, třeba to jeho koketování s komunistama po revoluci, ale v zásadě musím říct, že celou situaci, pokud jde o kapitalismus a tyhle věci, viděl správně. Důležitá samozřejmě pro mě stále zůstává jeho básnická tvorba. Je tam pár blbostí, ale celkově je to geniální dílo. Invalidní sourozenci byla pro underground nesmírně významná kniha, v jistém smyslu iniciační sbírka, protože v symbolické rovině pojmenovala to, co jsme se tehdy v reálném životě pokoušeli vytvářet. Tedy silné, na době a společnosti nezávislé společenství. Těžko se to dá z dnešního pohledu pochopit.
Pro mě společným jmenovatelem všech »konfidentských« selhání je strach, o kterém jste mluvil v souvislosti právě s Bondym. Vy jste neměl nikdy strach?
Měl. Když někdo v undergroundu říkal, že nemá strach, tak jsem s ním okamžitě přerušil spolupráci, protože to mohlo být jenom ze dvou důvodů. Buď je to práskač, nebo je to zrůda. Samozřejmě strach k člověku neodmyslitelně patří. Každej člověk má strach a každej člověk je zbabělec. Jde jen o to tu zbabělost překonat.
Měl. Když někdo v undergroundu říkal, že nemá strach, tak jsem s ním okamžitě přerušil spolupráci, protože to mohlo být jenom ze dvou důvodů. Buď je to práskač, nebo je to zrůda. Samozřejmě strach k člověku neodmyslitelně patří. Každej člověk má strach a každej člověk je zbabělec. Jde jen o to tu zbabělost překonat.
Jak jste strach a zbabělost zvládal a překonával vy?
Asi to mám dané geneticky. Táta byl Jihočech a já po něm tu zarytost jihočeských písmáků a sedláků zdědil. Když mě chtěli vyštvat z republiky, tak jsem si řekl: To ani náhodou! Nejvíc jim uškodí, když tady zůstanu. Byla v tom taková až zavilost, kdy bych raději zhebnul, než bych jim ustoupil. A taky hrdost.
Asi to mám dané geneticky. Táta byl Jihočech a já po něm tu zarytost jihočeských písmáků a sedláků zdědil. Když mě chtěli vyštvat z republiky, tak jsem si řekl: To ani náhodou! Nejvíc jim uškodí, když tady zůstanu. Byla v tom taková až zavilost, kdy bych raději zhebnul, než bych jim ustoupil. A taky hrdost.
Vzpomínám na slavný záběr, jak vás v poutech vedou někde po vězeňském dvoře.
To bylo v Jihlavě.
To bylo v Jihlavě.
Vypadáte tam jako McMurphy z Přeletu přes kukaččí hnízdo, když poprvé přichází do blázince. Přitom jste nemohl tušit, že vás natáčejí.
Tam byla spousta přátel, co mi mávali z okna, takže jsem se musel tvářit jako frajer. Přece je nezklamu.
Tam byla spousta přátel, co mi mávali z okna, takže jsem se musel tvářit jako frajer. Přece je nezklamu.
Jaké to bylo žít a přežívat ve vězení?
Vězení je svět sám o sobě. Jsou v něm lidi určitého druhu a charakteru. Ale já se lidí neštítím. Viděl jsem na nich, co z nich ten režim udělal. Odmalička, od pasťáku, přes vězení pro mladistvé, třeba po Valdice nebo Mírov nepoznali svobodu. Vždycky museli hlavně přežít. Přes všechnu hrubost tak získali zvláštní, takový spíš zvířecí sociální cit. Poznají, jestli se nad ně vyvyšuješ, jestli jimi opovrhuješ, nebo ne. Já se s nimi přátelil. Vtipkoval jsem na jejich pokřivenej charakter naprosto tvrdě, a oni to brali. Tolerovali mě. Za celých osm a půl let vězení jsem nedostal jedinou facku. Ani od bachaře, ani od spoluvězně. Samozřejmě jsem párkrát musel nastoupit na takový ty rituální rvačky. A když už se člověk pere, tak to může skončit tragicky. Ve Valdicích jsem pár bitek viděl. Ti chlapi se mlátili nadoraz. Proto si ale každej pečlivě rozmyslí, jestli se bude rvát, nebo ne. Rvačky nejsou v kriminálu zdaleka tak časté, jak si lidi myslej. Párkrát jsem tedy proti někomu nastoupil, ale vždycky jsme to po chvíli odložili. Například zazněl klakson na oběd a já řekl: Ty hovado jedno, přece kvůli tobě nepřijdu o svou oblíbenou koprovku, - kterou mimochodem nesnáším - teď jdu jíst a pak se ti budu zase věnovat. No a po obědě na cele, kde bylo třeba i třicet lidí, nikdo neřekl: Hele, kdy budete pokračovat? Do toho se nikdo neplete, to je jen mezi těmi dvěma. Pak se na to jako zapomene a třeba po třech dnech vaříš pro pár kámošů čaj, vezmeš jednu sklenici - tam se vaří do sklenic od kompotů - a doneseš mu ji: Špatně jsem to spočítal, jedna sklenice mně přebyla. Nebo to udělá on. A tím je to smazaný. Mně tam ti vězňové často spíš pomohli. Taková ta představa, že vrahové jsou ti nejhorší, je zcestná. Často to byli nejslušnější lidi, co jsem tam potkal. Já jsem byl velice rád, že jsem nikdy neseděl mezi takzvanejma politickejma. Zvlášť na Mírově seděli samí ušlechtilí zmrdi, kteří se s nikým nebavili. To raději jsem byl na cele s primitivním udavačem než s nějakým takovým hovadem. Ale pryč od kriminálnickýho tématu. Chystám se o tom napsat knížku. Už jsem dostal grant a napsal předmluvu.
Vězení je svět sám o sobě. Jsou v něm lidi určitého druhu a charakteru. Ale já se lidí neštítím. Viděl jsem na nich, co z nich ten režim udělal. Odmalička, od pasťáku, přes vězení pro mladistvé, třeba po Valdice nebo Mírov nepoznali svobodu. Vždycky museli hlavně přežít. Přes všechnu hrubost tak získali zvláštní, takový spíš zvířecí sociální cit. Poznají, jestli se nad ně vyvyšuješ, jestli jimi opovrhuješ, nebo ne. Já se s nimi přátelil. Vtipkoval jsem na jejich pokřivenej charakter naprosto tvrdě, a oni to brali. Tolerovali mě. Za celých osm a půl let vězení jsem nedostal jedinou facku. Ani od bachaře, ani od spoluvězně. Samozřejmě jsem párkrát musel nastoupit na takový ty rituální rvačky. A když už se člověk pere, tak to může skončit tragicky. Ve Valdicích jsem pár bitek viděl. Ti chlapi se mlátili nadoraz. Proto si ale každej pečlivě rozmyslí, jestli se bude rvát, nebo ne. Rvačky nejsou v kriminálu zdaleka tak časté, jak si lidi myslej. Párkrát jsem tedy proti někomu nastoupil, ale vždycky jsme to po chvíli odložili. Například zazněl klakson na oběd a já řekl: Ty hovado jedno, přece kvůli tobě nepřijdu o svou oblíbenou koprovku, - kterou mimochodem nesnáším - teď jdu jíst a pak se ti budu zase věnovat. No a po obědě na cele, kde bylo třeba i třicet lidí, nikdo neřekl: Hele, kdy budete pokračovat? Do toho se nikdo neplete, to je jen mezi těmi dvěma. Pak se na to jako zapomene a třeba po třech dnech vaříš pro pár kámošů čaj, vezmeš jednu sklenici - tam se vaří do sklenic od kompotů - a doneseš mu ji: Špatně jsem to spočítal, jedna sklenice mně přebyla. Nebo to udělá on. A tím je to smazaný. Mně tam ti vězňové často spíš pomohli. Taková ta představa, že vrahové jsou ti nejhorší, je zcestná. Často to byli nejslušnější lidi, co jsem tam potkal. Já jsem byl velice rád, že jsem nikdy neseděl mezi takzvanejma politickejma. Zvlášť na Mírově seděli samí ušlechtilí zmrdi, kteří se s nikým nebavili. To raději jsem byl na cele s primitivním udavačem než s nějakým takovým hovadem. Ale pryč od kriminálnickýho tématu. Chystám se o tom napsat knížku. Už jsem dostal grant a napsal předmluvu.
Jaké to ale je, když člověk z kriminálu vyjde?
Hodně lidí přišlo zlomených - dopadli jako McMurphy po elektrošocích. V kriminále se člověk spíš zatvrdí. Třeba Plastici. Po zatčení jsme se sešli ve věznici v Ruzyni. Tam je takovej koridor, kde je krásná akustika a kde se dalo mluvit s lidmi v dalších celách. A ostatní muklové, když zjistili, že se dorozumíváme, drželi hubu a nechali nás mluvit. Mejla Hlavsa a Pepa Janíček byli v celách kousek ode mě a já se jich zeptal, jak to vidí? Janíček říkal, že tak na rok. Počítej s třemi až pěti lety, já na to. A Pepa řekl: To vydržíme. A až se vrátíme, tak uděláme hudbu, že se z toho poserou.
Hodně lidí přišlo zlomených - dopadli jako McMurphy po elektrošocích. V kriminále se člověk spíš zatvrdí. Třeba Plastici. Po zatčení jsme se sešli ve věznici v Ruzyni. Tam je takovej koridor, kde je krásná akustika a kde se dalo mluvit s lidmi v dalších celách. A ostatní muklové, když zjistili, že se dorozumíváme, drželi hubu a nechali nás mluvit. Mejla Hlavsa a Pepa Janíček byli v celách kousek ode mě a já se jich zeptal, jak to vidí? Janíček říkal, že tak na rok. Počítej s třemi až pěti lety, já na to. A Pepa řekl: To vydržíme. A až se vrátíme, tak uděláme hudbu, že se z toho poserou.
Právě po tomto procesu s Plastiky vznikla Charta 77. Jak jste ji vnímali?
Všichni z undergroundu ji podepsali. Já jsem seděl zrovna na Mírově, kde na celách běžel po celý den dráťák. Ráno jsme vstávali a najednou slyším, jak citujou ten slavnej článek z Rudýho práva o ztroskotancích a samozvancích. Řek jsem muklům: Držte huby! Oni zmlkli a vyjeveně čuměli, co se děje. Už to začlo! řekl jsem jim. Bylo to naprosto jasný. Jakmile jsem se pak z Mírova vrátil, Chartu jsem u Dany Němcové slavnostně se svojí ženou Julianou podepsal. A za čtyřicet dva dnů pobytu venku mě pod první záminkou zavřeli zas. Nemohli vydejchat, že jsem předtím vyfasoval jen rok a půl.
Všichni z undergroundu ji podepsali. Já jsem seděl zrovna na Mírově, kde na celách běžel po celý den dráťák. Ráno jsme vstávali a najednou slyším, jak citujou ten slavnej článek z Rudýho práva o ztroskotancích a samozvancích. Řek jsem muklům: Držte huby! Oni zmlkli a vyjeveně čuměli, co se děje. Už to začlo! řekl jsem jim. Bylo to naprosto jasný. Jakmile jsem se pak z Mírova vrátil, Chartu jsem u Dany Němcové slavnostně se svojí ženou Julianou podepsal. A za čtyřicet dva dnů pobytu venku mě pod první záminkou zavřeli zas. Nemohli vydejchat, že jsem předtím vyfasoval jen rok a půl.
Znal jste už předtím Václava Havla?
Osobně jsme se poznali až těsně před zatčením Plastiků. Underground byl skutečně jinej svět, který se do té doby o politiku vůbec nezajímal a lidi z okruhu »chráněných zvířat«, jako byl třeba Havel, se zase nezajímali o něj. Šlo nám o individuální svobodu mimo jakékoli struktury, nezávislou na politice a režimu. Havel si to asi nepamatuje, ale poprvé jsem s ním mluvil někdy v polovině šedesátých let na vernisáži Pepy Vyleťala. Vysvětloval jsem mu, že je v podstatě agent režimu. Já jeho hry četl a Zahradní slavnost dokonce miloval, ale říkal jsem mu, že se vůbec nemá zabývat strukturou této společnosti. Že má dělat a psát, jako kdyby bolševik neexistoval. Takovej byl můj názor. Když analyzuješ chování režimu, děláš mu reklamu. Byl jsem tehdy k Havlovi hodně kritickej. Až v sedmdesátých letech, když jsem se seznámil s jeho otevřeným dopisem Husákovi, jsem svůj vztah k němu změnil. Toho textu si velmi vážím. Fakticky nás seznámil až můj přítel, kunsthistorik František Šmejkal, dnes už je na pravdě Boží. Bydleli jsme v jednom domě a jednou za mnou přišel a povídá: Chtěl by se s tebou seznámit Václav Havel. Ptal se, jestli nejste sektáři. Já jsem ho ujistil, že jste, ale že ti jeho přání vyřídím. Řekl jsem mu, že chci Václava vidět co nejdřív. František tedy zprostředkoval schůzku. Cestou jsem potkal Míru Skalického z Heveru a vazelíny a vzal ho s sebou. Stačili jsme Havlovi pustit nahrávky několika kapel, Skalák mu dal nějaké texty, které měl s sebou, a já Zprávu o třetím českém hudebním obrození. A za tři neděle nato Plastiky a jejich okruh zavřeli. Takový akurátní člověk jako Havel musel na vás, divoké vlasatce, asi dost zírat. On samozřejmě akurátní je, ale umí se chovat. A já, když chci, tak se taky umím chovat. Takže Havel neměl žádný důvod bejt vyděšenej. Až pak jsme šli ke Žluťákovi, který byl nočním recepčním v hotelu Kriváň, což je dnešní hotel Graf, a do rána pili.
Osobně jsme se poznali až těsně před zatčením Plastiků. Underground byl skutečně jinej svět, který se do té doby o politiku vůbec nezajímal a lidi z okruhu »chráněných zvířat«, jako byl třeba Havel, se zase nezajímali o něj. Šlo nám o individuální svobodu mimo jakékoli struktury, nezávislou na politice a režimu. Havel si to asi nepamatuje, ale poprvé jsem s ním mluvil někdy v polovině šedesátých let na vernisáži Pepy Vyleťala. Vysvětloval jsem mu, že je v podstatě agent režimu. Já jeho hry četl a Zahradní slavnost dokonce miloval, ale říkal jsem mu, že se vůbec nemá zabývat strukturou této společnosti. Že má dělat a psát, jako kdyby bolševik neexistoval. Takovej byl můj názor. Když analyzuješ chování režimu, děláš mu reklamu. Byl jsem tehdy k Havlovi hodně kritickej. Až v sedmdesátých letech, když jsem se seznámil s jeho otevřeným dopisem Husákovi, jsem svůj vztah k němu změnil. Toho textu si velmi vážím. Fakticky nás seznámil až můj přítel, kunsthistorik František Šmejkal, dnes už je na pravdě Boží. Bydleli jsme v jednom domě a jednou za mnou přišel a povídá: Chtěl by se s tebou seznámit Václav Havel. Ptal se, jestli nejste sektáři. Já jsem ho ujistil, že jste, ale že ti jeho přání vyřídím. Řekl jsem mu, že chci Václava vidět co nejdřív. František tedy zprostředkoval schůzku. Cestou jsem potkal Míru Skalického z Heveru a vazelíny a vzal ho s sebou. Stačili jsme Havlovi pustit nahrávky několika kapel, Skalák mu dal nějaké texty, které měl s sebou, a já Zprávu o třetím českém hudebním obrození. A za tři neděle nato Plastiky a jejich okruh zavřeli. Takový akurátní člověk jako Havel musel na vás, divoké vlasatce, asi dost zírat. On samozřejmě akurátní je, ale umí se chovat. A já, když chci, tak se taky umím chovat. Takže Havel neměl žádný důvod bejt vyděšenej. Až pak jsme šli ke Žluťákovi, který byl nočním recepčním v hotelu Kriváň, což je dnešní hotel Graf, a do rána pili.
A co koncerty u Havla na Hrádečku? Tam jste museli trošku pobourat jeho pověstný pořádek a klid. Nebo ne?
Tak já tam byl jenom na jedné akci. To bylo právě v těch čtyřiceti dvou dnech, co mě pustili z Mírova a já podepsal Chartu. Na Pašijích jsem nebyl, protože jsem seděl. Festival druhé kultury, který jsem uváděl, probíhal dobře. Akorát nebožtík Kukal si udělal klouzačku ze schodů, co v Havlově domě vedou do patra, a jezdil po nich. Kukal byl mistr takových vypjatých situací. Olga to tehdy nevydržela, vyběhla do vedlejší stodoly, přinesla sekeru, podala mi ji a říkala: Tak to tady rozsekejte všechno! Tím nás zklidnila a vše myslím proběhlo bez problémů.
Tak já tam byl jenom na jedné akci. To bylo právě v těch čtyřiceti dvou dnech, co mě pustili z Mírova a já podepsal Chartu. Na Pašijích jsem nebyl, protože jsem seděl. Festival druhé kultury, který jsem uváděl, probíhal dobře. Akorát nebožtík Kukal si udělal klouzačku ze schodů, co v Havlově domě vedou do patra, a jezdil po nich. Kukal byl mistr takových vypjatých situací. Olga to tehdy nevydržela, vyběhla do vedlejší stodoly, přinesla sekeru, podala mi ji a říkala: Tak to tady rozsekejte všechno! Tím nás zklidnila a vše myslím proběhlo bez problémů.
Chcete říct, že jste tam nerozbil ani skleničku?
Já nerozbíjím skleničky, ale držky. A tam nebyl důvod.
Já nerozbíjím skleničky, ale držky. A tam nebyl důvod.
Originál a hlavně celej (více se sem nevešlo) rozhovoru zde : http://www.divadlo.cz/noviny/clanek.asp?id=15233
16 března 2008
Demonstrace za Tibet
Strana zelených,a několik občanských sdružení svolalo na večer před čínské velvyslanectví shromáždění na protest proti tomu, jak čínská armáda a policie zasahuje proti demonstrujícím Tibeťanům. V Tibetu vzplály v pátek nejtvrdší protičínské protesty za posledních 20 let. Podle agentury Nová Čína si protesty vyžádaly nejméně 10 mrtvých, tibetská exilová vláda uvedla, že potvrzeno bylo 30 obětí na životech.
Účast na dnešní demonstraci, která začne v 19:00, přislíbil místopředseda vlády a ministr životního prostředí za SZ Martin Bursík a údajně i exprezident Václav Havel. Zelení na sebe v souvislosti s Tibetem upozornili v pondělí, když na výročí protičínského povstání Tibeťanů z roku 1959 vyvěsili tibetskou vlajku i na jednu z budov sněmovny. Vzbudilo to nelibost vedení dolní komory.
Demonstranti v řadě zemí protestovali proti násilnému potlačení pátečních nepokojů ve Lhase čínskými silami již v sobotu. Protesty v Číně, Indii, Nepálu a Austrálii ukončil zásah policie.
Čína obsadila Tibet, který považuje za historickou součást svého území, v roce 1951. Při povstání ve Lhase v roce 1959 zemřelo na 80.000 Tibeťanů. Tibetští aktivisté obviňují Peking z potlačování tradiční kultury v provincii a usilují o samostatnost Tibetu nebo přinejmenším o jeho výraznou autonomii v rámci Číny. zdroj : ČTK Lidovky.cz
Demonstranti v řadě zemí protestovali proti násilnému potlačení pátečních nepokojů ve Lhase čínskými silami již v sobotu. Protesty v Číně, Indii, Nepálu a Austrálii ukončil zásah policie.
Čína obsadila Tibet, který považuje za historickou součást svého území, v roce 1951. Při povstání ve Lhase v roce 1959 zemřelo na 80.000 Tibeťanů. Tibetští aktivisté obviňují Peking z potlačování tradiční kultury v provincii a usilují o samostatnost Tibetu nebo přinejmenším o jeho výraznou autonomii v rámci Číny. zdroj : ČTK Lidovky.cz
Související články
13 března 2008
Štíhlá koza - V. Dundr a jeho představení
New Vyšehrad 21.3.08 k pobavení zahtaje ten který se tu s nóblesou sobě vlastní sám představuje:
Za totáče jsem začínal spíš jako básník a skladatel, než kytarista. Moc mi ale nešlo ani jedno ani druhý. Texty byly tak složitý, že se nedaly zazpívat, a navíc nikdo netušil, co mají vlastně znamenat. Valí se dýmy z vaječníků, zárodek nových omelet: copak to je nějaká písnička? Nebo: Některá tlustší děvčata vypadají, jako když se chystají slintat - vždyť to jsou samé urážky! Jo, akordy jsem k tomu přidával pěkný, ale ty moje tehdejší kapely měly tak nějak těžkej zadek a já jsem zpívalasi jako zraněná sýkorka.
Prostě to byl trapas od začátku do konce. A tak jsem si řekl, že musím začít od pěkně znova a od začátku. Začal jsem pilovat písničky od rockovejch a bluesovejch gigantů. Kytaru i zpěv. Jasně, že mi to moc nešlo, ale lidi už na to nekoukali tak rozpačitě. Tu a tam začali tancovat, a to se mi fakt moc líbilo. Taky jsem se začal líbit holkám. Za pár let se to ta moje kapela naučila tak, že si hodně laiků myslí, že už fakt pěkně hrajem. Ale já vím svý: naše místo je někde u hajzlu v hospodě, plný starejch i mladejch mániček nebo horolezců anebo co vím koho. Prostě lidí, co je baví koukat na to, jak si celej večer hraju na woodstock. No co bych k tomu ještě tak dodal. Teď s náma často bubnuje mladej Chino, je mu dvacet a má to v pažích. Taky mě baví, že když se celej upocenej při hraní svlíknu do půl těla, tak on taky. Nepřipadám si tak osamělej a von je i hezkej. Teď plánuju, že bysme někdy - až se to bude hodit - mohli jít do trenek.
Moje kapely: Základní Pištora, Krušnohor, Lamači zápěstí a pak, po tom mým rockovým obrození, jsem měl takovej bezejmenej hospodej šraml "Dundři" kterej jsme před pár lety pojmenovali Štíhlá koza ale všichni si to pořád pletou a říkaj hubená koza nebo šílená koza, ale ta koza tam už je pořád, tak to si myslím, že je dobrý.
Moje kapely: Základní Pištora, Krušnohor, Lamači zápěstí a pak, po tom mým rockovým obrození, jsem měl takovej bezejmenej hospodej šraml "Dundři" kterej jsme před pár lety pojmenovali Štíhlá koza ale všichni si to pořád pletou a říkaj hubená koza nebo šílená koza, ale ta koza tam už je pořád, tak to si myslím, že je dobrý.
Fota z akce minulé : Vyšehrad a Štíhlá koza
04 března 2008
Strategie města a elektrárna ČEZ kontra my
Milý pane primátore !
V Ústeckém deníku ze dne 10.1.2008 jsem se zájmem hraničícím až s hrůzou četl, že tvrdíte, pokud Vás Deník citoval přesně, že výstavba elektrárny v lokalitě Užín je, cituji : " plně v souladu s budoucí strategií města". Kde prosím přesně je ve volebním programu Vaší vládnoucí strany slib, že když Vás pěkně budeme volit, zajistíte nám za odměnu výstavbu elektrárny ? Pane primátore, zastupujete-li zájmy většiny obyvatel města, kteří si Vás zvolili, a to by jste měl, máte zřejmě nějakým průzkumem veřejného mínění zjištěno, že většina obyvatel města si přeje vystavět na okraji města elektrárnu.
Pak zřejmě žiji v jiném městě, než Vy, čelný představitel města, neboť svým soukromým průzkumem jsem oslovil cca 25 občanů města a setkal jsem se pouze s až zuřivým odporem. Jak pak můžete zastupovat budoucí strategii města to prostě svým selským, zřejmě těžce naivním rozumem, nechápu. Pane primátore, znáte osobně jednoho jediného obyvatele města Ústí nad Labem, (Vás zastupitele nepočítám, myslím nás sprostý lid z ulice) jehož strategií je postavit si ve městě, potažmo těsně za městem elektrárnu ? Pokud je skutečně strategií zastupitelstva dokončit dílo komunistických funkcionářů a obětovat jinak tak krásný a přírodou bohatý kraj plně těžkému průmyslu, pak si nejsem úplně jist, zda ještě v tomto městě chci bydlet, byť jsem rodilý "ústečák". Je možné získat oficiálně tuto průmyslovou, vpravdě Smidersovskou "strategii" budoucího vývoje našeho města, abych věděl kolik mám ještě času, než zase začnu demonstrovat proti zničenému životnímu prostředí, jako jsem to dělal v dobách minulého režimu ? Soudě podle inverzí a dlouhodobě překračovaných limitů prachu a emisí v poslední době, asi už moc ne. Škoda, že jako volený politik zapomínáte, že my jsme zvolili Vás a ne Vy nás a říkáte věci u kterých přeci sám musíte vědět, že to není přání obyvatel města, ale přání (nebo rozkaz ?) firmy ČEZ. Bylo by více než smutné, kdyby doopravdy platilo to, co se mezi prostým lidem už dlouho šušká, že tuto zemi ve skutečnosti řídí ČEZ a jemu podobné "nadnárodnostní" firmy a Vy, "volení" jste jen a jen k tomu, aby jste na základě jejich příkazu odsouhlasil jejich rozhodnutí. A co my volící občané města ? A pokud elektrárna megavýdělečného nenasytného dinosaura jménem ČEZ za humny není ani Vaším přáním, pak se Vám hluboce a upřímně omlouvám a prosím, za věřím, že 90% obyvatel města : Udělejte Vy, naši zastupitelé něco, aby budoucí strategie města zahrnovala jiné věci než výstavbu další fabriky ve městě, které samo už dávno uprostřed dvou velkých, dnes poloprázdných fabrik leží. Nestavte jen továrny, megalomanské neobsazené kancelářské a prázdné prodejní prostory předražených soukromých investorů, ale taky něco, co poslouží nám, obyvatelům města. A nebo na svých postech jste díky něčemu jinému, než hlasům obyvatel města ? A je možné, že moje naivita nezná mezí ? Soukromého golfového hřiště jsem se kdysi na stránkách Deníku zastal, protože argumenty protistrany mi připadaly nesmyslné. Jeden z nich byl, že golfové hřiště se mohlo vybudovat na území bývalé plynárny Užín. No nemohlo přeci, když tam je ve strategickém plánu elektrárna. Děkuji za případné zvážení Vašeho názoru na "budoucí strategii města" a jsem s pozdravem.
Dan Eminger
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Liškou ke zdi Neumím psát recenze ale musím. Nechci si instalovat co furt v PC nepoužívám ani to moc neumím používat(myslím že je to celé a...
-
...byl asi velkej machr ! Před První světovou válkou se hlavně v Saském Švýcarsku objevil horolezec z jiného kontinentu ale byl spíše jak z ...
-
V úterý od 18 hod. v Činoheráku nám bude vyprávět tenhle pán o hokeji a jak se ekonomicky dělá Divadlo! To by sme si to neměli nechat ujít, ...
-
Liškou ke zdi Neumím psát recenze ale musím. Nechci si instalovat co furt v PC nepoužívám ani to moc neumím používat(myslím že je to celé a...
