18 srpna 2012

Kino, Blaník a Balt

Nevim proč ?

Jednou sem byl asi před 40 léty v kině Blaník na Bukově a dávali tam Bavorskou varianci na válku ve Větnamu. Byla to taková západoněmecká agitka jak místní bavorský chasníci znásilněj a pozdějc smad i zabijou selku jako že se to odehrálo jako masová vražda v My Lay.

Nevim proč sem si na to vzpoměl když sem jel vyhrabávat zapadlé vzpomínky na dovolené v DDR u moře z Batického písku v Polsku kam ně poslal Pepa Kadeřábek.

A už vůbec nevim proč sem si vybavil scénu z mého oblíbeného francouského filmu natočenýho podle Bukowskiho Chladný měsíc. Tady si můžete 2x prohlédnout krátký videa a pro fotky klikni zde .


No to je všechno du na kolo.

11 srpna 2012

Jeden den koloběžkaře

1000 mil Adventure. Po dni, kdy tekly očistné slzy, přišlo znovuzrození

S Vaškem jsme se rozloučili včera po 14. hodině, kdy prožíval doslova a do písmene životní očistu. Pak jsem se mu snažil několikrát dovolat - poslední pokus v půl jedné ráno, a na druhé straně se ozývalo, že je nedostupný. Oficiální stránky závodu hlásily zasažení bleskem, tudíž že jsou též mimo. No, výborně. Ráno se ale ozval na druhém konci hlas plný optimismu a síly - Vašek jede na vlně.


Vašek jede na vlně a proud slov nelze zastavit:

Ráno jsem vyjel přesně v 6. Vlasta s Pavlem akorát vylézali ze spacáku a tak jsem vyrazil do obávaného úseku s tím, že mě dojedou. Trasa vedla přesně po hraniční čáře, přes kameny, přes pařezy. Nedobrovolná posilovna.

V 7 hodin jsem pokořil český Nord Cap, nejsevernější místo ČR. Lopotil jsem se dál tím příšerným terénem 3 hodiny a urazil asi 12 km. Časová ztráta značná, tak hurá dál! Vždyť kontrolní bod, kam jsem chtěl dneska dojet, je asi 100 km daleko. Docela to jelo, tak jsem v chatě u Vebrů zhltnul polévku. Pomohlo to. Jel jsem dál asi 5 km a v první osadě hospoda, a v ní Vlasta s Pavlem. Předjeli mě a ani si mě nevšimli. Hostinská mě vítá slovy: "Tak to jste vy, ten s tou koloběžkou?" Má pověst mě předchází, protože to nebylo poprvé. Krátký oběd a jedeme dál (já a koloběžka).

Přichází však druhá a mnohokrát silnější krize. Tělo celé ztuhlo a začalo se krčit jak v křeči. Do očí se mi derou slzy, zrychluje se dech, cítím, že jsem psychicky na dně. Ne, není to pocit, že končím, hlava chce jet a poroučí svalům, ať pracují dál. Návaly endorfinu, jaké jsem v životě nezažil, mě skolily na zem, a to doslova. Volám Milošovi a popisuju mu, co se se mnou děje. Určitě si tím už prošel a ví, co dělat. Protože umí dát věcem i duchovní rozměr, vysvětlil mi, že se právě v tomto okamžiku vyplavují všechny nahromaděné úzkosti, křivdy a trápení. Mám se tomu poddat a "užít" si to. "Užíval" jsem si to v návalech asi hodinu a půl. Mezitím jsem šlapal jako čerstvý běžec po startu a zase znovu zastavoval, aby to mohlo všechno ven. Vyčerpalo mě to.

Nějakou setrvačností jsem to dotlačil na 68 km a ubytoval se v penzionu. Jestli bych ten stav někomu doporučil zažít? Jo! V lese jsem na cestě našel kus vázacího drátu. To mi udělalo radost. Původně jsem o tom nechtěl mluvit, ale mám velmi vážný technický problém s koloběžkou - utrhl se mi blatníček na zadním kole. Vy třeba netušíte vážnost situace, ale být bez tohoto blatníčku znamená trvalý přísun vody a bláta do ponožky a boty, která stojí na stupátku před ním. Ještě že jsem okoukal, jak Miloš váže tkaničky u svých maratonek. Pár kliček a blatníček drží jak přikovaný! Vypadá to zítra na úspěch, protože všechny krize jsem dneska překonal. Teď jsem ale vyčerpaný.
Václav Jun.

Liškou ke zdi Neumím psát recenze ale musím. Nechci si instalovat co furt v PC nepoužívám ani to moc neumím používat(myslím že je to celé a...