28 prosince 2007

Celovečerní film „Občan Havel“

Celovečerní film "Občan Havel" režisérů Pavla Kouteckého a Miroslava Janka nahlíží do zákulisí politických i soukromých dramat prezidentského období Václava Havla. Diváci uvidí jeho nervozitu při první volbě českého prezidenta či trápení při nácviku prezidentské děkovací řeči, poznají, že umí recitovat Šrámkův Stříbrný vítr nebo nalít Miloši Zemanovi becherovku.

Kamera jej ale sleduje i v situacích, kdy se dokáže pěkně rozčílit a zanadávat na špatně ušité košile. Ve filmu bude také konečně rozluštěno několik dlouholetých záhad české politiky - jak se podařilo Václavu Klausovi proniknout do jazzového klubu a kdo posadil Jacquese Chiraca vedle první dámy.
Stejně jako v životě Václava Havla, hrají ve filmu důležitou roli obě jeho manželky, Olga a Dagmar, objeví se zde jeho přátelé a spolupracovníci, světoví i čeští politici, ale i členové skupiny Rolling Stones. Diváci se mohou také těšit na všechny psy, kteří žili v blízkosti Václava Havla jako prezidenta.
Režisér Pavel Koutecký začal film natáčet v roce 1992 a sledoval prvního českého prezidenta více než třináct let. Premiéry svého nejzajímavějšího a největšího filmu se bohužel Koutecký nedočkal. Po jeho tragické smrti na jaře 2006 se dokončení filmu ujal režisér Miroslav Janek. Oficiální stránky

22 prosince 2007

Jak sem vstoupil do Schengenského prostoru.

21.12.2007 Ústí nad Labem
V 18:44 my přišla SMSka : Jses dom.a co delas tx zaschlej starej zxrxe NEMOCNEJ ale NAS.
Psal Pepa Kadeřábek. Seděl sem doma barák plnej dcer, zetáků a vnoučat ale přesto kontruju zpětnym telefonátem : Vstupuju do Šengénu a jedu to vyskoušet do Německa do první hospody za hranice, jedeš taky ? Jel ! Na Skype mě to ještě schválil Dóma jinak mě všichni z připojenejch fakli. Po dálnici na první vodbočce za dnes už neegzistující čárou do leva a 10 km nach Lauenstein.

Cestou sem se stavěl u Koudelky ve Vinošce jestli nemá Eura, neměl a Pepa že by si dal u Hřiba doutníček a Café pikolo - to měl, ale Eura taky né. Dominik měl asi 4.80€ já 40Kč a Pepa : český mám a serte na to, to nějak dopadne. Tak jsme jeli. V Lauenstenu to mám rád, takový pohledný přichcíplej saský městys s nešikmějším náměstím ve Východním Německu. Dóma fotil, Pepa si lehnul v zámeckym parku do sněhu a zapánkoval "Píseň o vstupu do toho Šéngenu" a pak sme šli na pivo a čaj. Ve 22.30 hod sem byl hodně vopočinutej doma v pižamu. Trocha fota, jak se říka : lidi to maj rádi !

20 prosince 2007

Ústečané nejen v datech - oslava

Kniha "Ústečané nejen v datech" bude slavnostně pokřtěna v pátek 11. 1. od 19.00 v ústeckém klubu Circus, Velká Hradební 33, Ústí n. L. (www.circus.cz).
Na konci roku 2007 vyšla v Ústí nad Labem kniha "Ústečané nejen v datech". Na jejích stránkách se čtenáři setkají se slovníkovými hesly osobností spojených s Ústím od doby jeho vzniku. První primátoři středověkého města se zde v abecedním pořadí prolínají s malíři a továrníky 19. století i se v současnosti žijícími, staršími i mladšími Ústečany aktivními v širokém spektru oblastí veřejného života. Hesla v knize na jednu stranu zachovávají náročné potřeby encyklopedické užitnosti, obsahují tedy zejména nejdůležitější životopisná data, na druhou stranu mají leckdy punc živosti i hravosti.

Např. se tu tedy dočteme, že průmyslník Johannes Schicht začal vyrábět v původní mydlárně, dnes Setuze, ovocné šťávy, aby odvrátil společnost od alkoholu; a badatel Ivo Wiesner, který chemii a chemické inženýrství považoval za exaktní a vysoce sofistikované obory, kde by měly zcela neochvějně platit známé fyzikální, chemické a matematické zákony, se dle vlastních slov celý život setkával se spoustou výjimek…
Knihu, kterou si Ústečané mohou za cenu cca 229 Kč obstarat v místních knihkupectvích (U Berana, Pod Věží, Univerzitní knihkupectví - UJEP, Kanzelsberger) vydalo občanské sdružení Ústecká kulturní platforma ´98, mj. vydavatel kulturně - sportovně - společenského měsíčníku Nové Ústecké přehledy.
Návštěvníci akce se kromě koupě knihy za výhodnou cenu (cca 180,- Kč) z rukou editorů mohou těšit na doprovodný hudební a divadelní program, vstup bude zdarma.

el. Přehledy: www.usti-nl.cz/nup, fotografie z akcí: http://prehledy.multiply.com

15 prosince 2007

Jak jsem jel nafackovat Kmentovi do MF Dnes

Ve středu večer mi volal Láďa: "Hele, tak ty prej seš nejlepší přítel toho vraha Mrazka, jo?"
Nevěděl jsem, co to mele.
"No píšou to vo tobě."
"Kdopak?"
"No Kmenta, ten, co vydal knihu Kmotr Mrázek. Celou sem jí přečet a na konci sem narazil na tebe."
"Že sem nejlepší kámoš Mrázka?"
"Přečtu ti to přesně."
A začal. Byl to rozhovor Jaroslava Kmenty (z MF Dnes) s Pavlem Šrytrem z Kmentova bestseleru Kmotr Mrázek. Šrytr na konci knížky řiká, že Jan Ruml, teda můj přítel a stejná krevní skupina, byl "blízký přítel Mrázka". A pak dodá: "A ještě třeba tehdejší Rumlův náměstek Martin Fendrych."

Taky tam ten dobrák tvrdí, že Mrázek Rumlovi zaplatil svatbu v Krumlově... "Jo, je to na straně 171, dyby něco," skončil Láďa.
"Nechápu, že mi Kmenta nezavolal, to je přece šílený vobvinění," povidám.
"Rumlovi volal. Ruml mu řek, že to sou bláboly. A Kmenta napsal, moment, vydrž... že to Ruml popírá."
Tak to mě nadzvedlo. "Dobytek," povídám, "Honza nic nepopírá, to to hned vypadá, že se vykrucuje. Když je něco blábol, tak se to nepopírá."
Ládik: "Hele, a von mu platil tu svatbu, je to možný?"
Tak jsem mu řek, jak ta Honzova veselka, co měl platit dnes už mrtvej největší českej mafián, bejvalej vexlák, a tudíž typický dítě bolševickýho režimu, vypadala: "Po vobřadu jsme šli do hospody Na Louži. Čtvrtá cenová, ale príma putyka. Byla tam Honzová žena, moje žena, moje tři děti, tenkrát jsem měl ještě jen tři, a nějakej chlápek, co je voddával."
"Mrázek ne, jo?"
Pokus o vtip.
"Mrázek byl s Kmentou schovanej pod stolem. Dali jsme si nějaký jídlo, panáky na zdraví a šli. Pár stovek to mohlo stát, fakt žádná trachtace."
Láďa byl zaraženej. "To se Ruml ženil takhle, jo?"
"Jo."
"Tak to asi Mrázka nepotřeboval, co?"
Nakonec jsem se Ládi optal: "Ty Kmentovi věříš?"
"No, hele, já myslel, že když to vyšlo jako kniha, tak to bude pravda. Že to jako všecko fakt ví. Když sem ale narazil na tebe, věděl sem, že to je kravina, znám tě. Jenže lidi tomu věřit budou, a proto ti volám."
"A co já s tim jako?"
"Dej mu do držky."
Sehnal jsem si hned číslo na Kmentu a volal mu. Vzal to až druhej den, ve čtvrtek ráno. Povidám tomu českýmu investigativci, že se s ním velmi naléhavě potřebuju vidět.
Řek, že neví proč, ať mu to povim.
Řek jsem, že po telefonu to nejde, že až osobně.
Kroutil se, že je v Brně a teprva jede do Prahy a tak. Nakonec ale řek, že přijede po dvanáctý. Po dvanáctý bude určitě v redakci a zavolá mi a sejdem se.
Čekal jsem. Neozval se, geroj. Tak jsem jel za nim do redakce Mladý fronty Dnes na Smíchov. No a tam to na mě padlo: ten skleněnej, hypermoderní palác médií, ten náš, žurnalistickej šílenej lesk a co se skrejvá za nim, ta moc průměrnejch a podprůměrnejch. A jak nejvíc táhnou sračky, jak lidi bažej po špinavostech, jak úspěšnej (a "investigativní") je bulvár a jak se mu skoro všecky média čím dál víc dobrovolně přizpůsobujou. Taky jsem si vzpomněl, že Kmotra Mrázka, jestli se nepletu, křtil Honza Kubice, šéf protimafiánskejch poldů, a musel jsem se smát. Ten by se asi dost divil, co to pokřtil.
Nechal jsem si investigativce Kmentu zavolat. Nebral to. Z Brna tu musel bejt dávno, ale nebyl.
Zavolal jsem mu mobilem. Že prej mu do toho něco vlezlo a musí do Rakovníka nebo kam, bohužel, fakt, škoda, nemůže za to, rád by, ale... A co že mu chci a proč mu to nechci říct? "Co to do vás vjelo," ptal se mě několikrát. Znělo to nechutně. Ptal jsem se, proč mi nezavolal, ačkoliv to slíbil. Odpověď: "Proč jste nezavolal vy mně?" - Klasika, co se dohodne, to neplatí.
Dohodnuto tedy znovu, že přijede mezi čtvrtou a půl pátou do redakce na Smíchově a hned se mi ozve.
Neozval se. V šest jsem mu volal já. Jo, v redakci je, přiznal. Řek jsem, že beru kabát a jedu za nim. Ne, teď ne, teď ne, řek.
Stačej mi tři minuty, řek jsem.
Ne ne, teď ne. Prej zejtra.
Řek jsem, že to chci vyřídit dneska. Teď hned. Tak může, má ty tři minuty?
Ne. Zejtra.
Bylo mi jasný, jak to bude zejtra. Buď jako dneska. Nebo nachystá podraz. Zved se mi z něj kufr.
Pořád kňoural, co mu jako chci. "Vy mě chcete zmlátit, že jo?" Hle - intuice investigativce.
Řek jsem, že zmlátit ne, že mu chci nafackovat nebo mu plivnout do obličeje. Může teď? Hned jedu.
Ne.
Pak začal něco mlít, že mě měl Mrázek na svým seznamu, že měl mý číslo.
"Vy jste znal mý starý číslo, pane Kmento?" divil jsem se.
"No, z hlavy né, ale..."
Z čeho jinýho by ho chtěl znát?
A sypal, jestli vím, že mě měl Mrázek na seznamu zapsanýho jako Hasiče. Tuhle blbost jsem slyšel už někdy před rokem. Opravdu vážná věc.
Řek jsem si, že na něj kašlu. Dal jsem mu dvě šance kouknout se mi do očí. Vydržet dvě facky. Uhnul, hrdina.
Řek jsem mu, co si o něm myslim. Byl jsem dost sprostej, vzteklej. Křesťan ve mně někam zalez, zuřil jsem.
V ten čtvrtek jsem ho nechtěl bít, byl bych mu dal jen dvě facky. Jednu za sebe, jednu za Honzu Rumla. Aby věděl, že takhle to nejde. Nebo bych mu pliv do tváře, abych se ho nemusel dotýkat. Uhnul mi.
Jel jsem pak do hospody za Láďou a myslel na Kmentu. Co je to asi za maníka. Jak se sejde s galerkou, s chlápkem, o kterým sám psal, že je podezřelej z vražd dvou podnikatelů, s chlápkem, kterej byl teď nedávno odsouzenej za korupci, s chlápkem z druhý strany, z jinýho (než mýho) světa, z podsvětí. Vytáhne diktafon a šup - má konec knížky. A lidi to žerou: tohle je bomba, nablejt co nejvíc špíny na co nejvíc lidí.
Daj tě pak k soudu? Super, tý sračky se prodá víc. - Investigativec. To slovo mi teď divně páchne.
Vzpomněl jsem si, co mi řek v telefonu, když jsem se ho ptal, proč mi nezavolal, proč si to u mě neověřil. To je přece naprostej novinářskej základ, povinnost, asi jako se ti obvoďák musí kouknout do krku, když máš anginu. A ten chudák, kterej byl cejtit skrz mobil až ke mně, povidá: "Já vám volal, ale vy jste to nebral." Zato ochranka mafiánů jako je Mrázek a Pitr mu to vzala.
Nejde o to, kdo je důvěryhodnej, nejde o skutečnou investigaci, ale o to, co knížku prodá.
Láďa popíjel v baru kina Aero. Jak mě zmerčil, volal: "Dals mu do držky?" a oči mu svítily.
Tak jsem mu to popsal.
"Sráč," povídá Ládik, "fakt sráč." Převzato z : http://martin-fendrych.blog.tyden.cz/

12 prosince 2007

Vynálezce novoročenky je z Velkého Března

Blíží se nový rok a s ním doba, kdy řada z nás bude rozesílat novoročenky svým příbuzným a známým. Asi málokoho napadlo, že za vynálezem novoročenek stojí český šlechtic, který část svého života prožil na zámku ve Velkém Březně. Naší vlasti bylo odnepaměti zvykem přijímat na Nový rok osobní blahopřání. Nejčastěji se navštěvovali příbuzní, přátelé a známí. Český národ nevědomky oživil jeden se starobylých starořímských obyčejů, podle něhož lidé vzdávali hold svým dobrodincům a sobě rovní zase využívali společné chvíle k výměně novinek. Pro neustále zvyšující počet gratulantů se však stávala situace pro příjemce blahopřání často obtížnou.

Vzdělaný a energický hrabě Karel Chotek(1783 - 1868), který začal svoji kariéru ve státní službě v roce 1802, též působil jako gubernátor v Terstu a v Tyrolsku, později jako dvorní kancléř a předseda studijní dvorské komise ve Vídni, se stal v říjnu 1826 nejvyšším purkrabím v Čechách. V tomto úřadě projevil mimořádnou iniciativu v úsilí o hospodářský rozvoj země. Jeho zásluhou byly pravidelně pořádány hospodářské výstavy, široce se rozvinula výstavba silnic, pod jeho patronací byla založena Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách. V letech 1842 - 45 si dal postavit ve Velkém Březně zámek, ve kterém trávil většinu svého času, a k veřejné činnosti se už nevrátil.
Právě tento český šlechtic poprvé v roce 1827 začal rozesílat blahopřejné lístky. Říkalo se jim omluvenky a zdobil je obrázek. Šlechtic se tak nejen zasloužil o hospodářský rozkvět českých zemí, ale i o první českou, i když německy psanou novoročenku. V Čechách novoroční tisky zdobila nejčastěji ocelorytina navržená prvním ředitelem pražské umělecké akademie, profesorem Josefem Berglerem. Výtěžek z prodeje omluvenek býval věnován dobročinným ústavům pečujícím o sirotky, chudé a nemocné. Nejoblíbenější byly obrázky bohyně Fortuny zdobené nápisem Pour féliciter - Pro štěstí. Dnes se na novoročenkách objevuje zkratka P. F. a příslušný letopočet. V naší republice roznesou pošťáci každý rok několik miliónů vánočních a novoročních blahopřání. Na zakladatele a průkopníka novoročenky ani na původní účel si však už žádný z adresátů nevzpomene.
PaedDr. Jan Darsa
Základní škola Velké Březno

04 prosince 2007

Jindřich Štreit retrospektivní výstava fotografie 1965-2005

Dům U Kamenného zvonu
Staroměstské náměstí 13, Praha 1
31. 10. 2007 - 3. 2. 2008
Výstava Jindřicha Štreita je koncipována jako celoživotní retrospektiva u příležitosti autorova životního jubilea. Přestože je Jindřich Štreit jedním z nejvýznamnějších českých fotografů, dodnes neproběhla ucelená přehlídka jeho životního díla. Retrospektiva nabízí 190 fotografií ve výběru Tomáše Pospěcha.

Dnes již světoznámý fotograf Jindřich Štreit (nar. 1946) se výrazně zapsal do dějin české fotografie v osmdesátých letech dvacátého století ojedinělým souborem fotografií o vesnicích Bruntálska, kde žil. V letech 1978-1991 se mu podařilo na malém prostoru několika obcí zachytit vesnici doby reálného socialismu a ještě k tomu přinést osobitou autorskou výpověď o lidském údělu. Bez nadsázky se dá říct, že tím objevil pro světovou fotografii českou vesnici. Oproti dřívějším idylickým obrazům venkova ukazuje kolektivizovanou socialistickou vesnici doby normalizace. Zobrazuje bývalé Sudety, kde po druhé světové válce odsunuté německé obyvatelstvo nahradili lidé přistěhovaní z různých částí republiky, se zpřetrhanými vztahy k tradicím a někdy bez hlubšího vztahu k novému domovu. Nejvlastnějším tématem jeho snímků jsou mezilidské vztahy, intimita a každodenno života, které je ovšem někdy absurdní nebo pitoreskní. Důraz na výrazné lidské typy, rázovité postavy, připomene podmanivý hrabalovský svět, se kterým "Jindřich ze Sovince" sdílí i společnou poetiku, vliv surrealismu, obdiv k prosté existenci a potřebu hledání krásy člověka i přes drsnou slupku a prošpiněný vaťák.
Další informace získáte:

01 prosince 2007

Čtyři páry bot Jana Wienera

"Nejtěžší, co v životě bývá, je čelit sobě samému,"řekl Jan Wiener (1920) v rozhovoru pro Pozitivní noviny v souvislosti s vydáním své autobiografické knížky Bojovník aneb Vždy proti proudu
Čelit sobě samému musel v životě mnohokrát. Jednou však sám nad sebou prokazatelně zvítězil. To když se po válce rozhodl popřít vnitřní nesouhlas s konáním Němců za války a jako pedagog začal seznamovat mladé Němce s historií střední Evropy.
Čtení na pokračování : ZDE
Když v roce 1939 Jan Wiener odjížděl z Československa, musel na ministerstvu financí předložit seznam věcí, které chtěl odvézt s sebou.

Úředník, který výběr schvaloval, mu vmetl do tváře: "Čtyři páry bot? Nebudeš mít čas obnosit ani jeden, židáku!" Když se po válce Wiener jako seržant RAF s tímto úředníkem na ministerstvu znovu setkal, bylo jasné, že se karta obrátila. Ale ne nadlouho. Na rozdíl od úředníka Havránka, který si po letech do důchodu odnášel za vzorné služby státu Řád práce, čekaly Wienera po roce 1948 vyloučení ze studií na univerzitě a pracovní tábor na Kladně. Teprve díky pozvání, jež obdržel od Eleonor Rooseveltové, se mu na prahu šedesátých let podařilo uniknout. Natrvalo přesídlil do USA. Všechno, co prožil, mělo smysl. Už jen proto, že mohl své poznání předat vlastním dětem a dalším generacím jako profesor na Williams College ve Washingtonu či jako přednášející na Univerzitě Karlově a na pražské fakultě New York University.
Kolik párů bot od té doby Jan Wiener prochodil, bychom jen stěží spočítali. Pravdou zůstává, že má dva domovy - ten první v Praze a druhý v americkém Lenoxu. V roce 1969 napsal knihu Atentát na Hitlera, letos vydal autobiografickou knížku Bojovník. Četbu na pokračování z ní pro cyklus Osudy připravila Marie Valtrová. V režii Petra Mančala účinkují Rudolf Pellar, Michal Pavlata a Hana Kofránková.
ČRo 3 - Vltava, od pondělí 19. listopadu, 11.30

Liškou ke zdi Neumím psát recenze ale musím. Nechci si instalovat co furt v PC nepoužívám ani to moc neumím používat(myslím že je to celé a...