Ve středu večer mi volal Láďa: "Hele, tak ty prej seš nejlepší přítel toho vraha Mrazka, jo?"
Nevěděl jsem, co to mele.
"No píšou to vo tobě."
"Kdopak?"
"No Kmenta, ten, co vydal knihu Kmotr Mrázek. Celou sem jí přečet a na konci sem narazil na tebe."
"Že sem nejlepší kámoš Mrázka?"
"Přečtu ti to přesně."
A začal. Byl to rozhovor Jaroslava Kmenty (z MF Dnes) s Pavlem Šrytrem z Kmentova bestseleru Kmotr Mrázek. Šrytr na konci knížky řiká, že Jan Ruml, teda můj přítel a stejná krevní skupina, byl "blízký přítel Mrázka". A pak dodá: "A ještě třeba tehdejší Rumlův náměstek Martin Fendrych."
Nevěděl jsem, co to mele.
"No píšou to vo tobě."
"Kdopak?"
"No Kmenta, ten, co vydal knihu Kmotr Mrázek. Celou sem jí přečet a na konci sem narazil na tebe."
"Že sem nejlepší kámoš Mrázka?"
"Přečtu ti to přesně."
A začal. Byl to rozhovor Jaroslava Kmenty (z MF Dnes) s Pavlem Šrytrem z Kmentova bestseleru Kmotr Mrázek. Šrytr na konci knížky řiká, že Jan Ruml, teda můj přítel a stejná krevní skupina, byl "blízký přítel Mrázka". A pak dodá: "A ještě třeba tehdejší Rumlův náměstek Martin Fendrych."
Taky tam ten dobrák tvrdí, že Mrázek Rumlovi zaplatil svatbu v Krumlově... "Jo, je to na straně 171, dyby něco," skončil Láďa.
"Nechápu, že mi Kmenta nezavolal, to je přece šílený vobvinění," povidám.
"Rumlovi volal. Ruml mu řek, že to sou bláboly. A Kmenta napsal, moment, vydrž... že to Ruml popírá."
Tak to mě nadzvedlo. "Dobytek," povídám, "Honza nic nepopírá, to to hned vypadá, že se vykrucuje. Když je něco blábol, tak se to nepopírá."
Ládik: "Hele, a von mu platil tu svatbu, je to možný?"
Tak jsem mu řek, jak ta Honzova veselka, co měl platit dnes už mrtvej největší českej mafián, bejvalej vexlák, a tudíž typický dítě bolševickýho režimu, vypadala: "Po vobřadu jsme šli do hospody Na Louži. Čtvrtá cenová, ale príma putyka. Byla tam Honzová žena, moje žena, moje tři děti, tenkrát jsem měl ještě jen tři, a nějakej chlápek, co je voddával."
"Mrázek ne, jo?"
Pokus o vtip.
"Mrázek byl s Kmentou schovanej pod stolem. Dali jsme si nějaký jídlo, panáky na zdraví a šli. Pár stovek to mohlo stát, fakt žádná trachtace."
Láďa byl zaraženej. "To se Ruml ženil takhle, jo?"
"Jo."
"Tak to asi Mrázka nepotřeboval, co?"
Nakonec jsem se Ládi optal: "Ty Kmentovi věříš?"
"No, hele, já myslel, že když to vyšlo jako kniha, tak to bude pravda. Že to jako všecko fakt ví. Když sem ale narazil na tebe, věděl sem, že to je kravina, znám tě. Jenže lidi tomu věřit budou, a proto ti volám."
"A co já s tim jako?"
"Dej mu do držky."
Sehnal jsem si hned číslo na Kmentu a volal mu. Vzal to až druhej den, ve čtvrtek ráno. Povidám tomu českýmu investigativci, že se s ním velmi naléhavě potřebuju vidět.
Řek, že neví proč, ať mu to povim.
Řek jsem, že po telefonu to nejde, že až osobně.
Kroutil se, že je v Brně a teprva jede do Prahy a tak. Nakonec ale řek, že přijede po dvanáctý. Po dvanáctý bude určitě v redakci a zavolá mi a sejdem se.
Čekal jsem. Neozval se, geroj. Tak jsem jel za nim do redakce Mladý fronty Dnes na Smíchov. No a tam to na mě padlo: ten skleněnej, hypermoderní palác médií, ten náš, žurnalistickej šílenej lesk a co se skrejvá za nim, ta moc průměrnejch a podprůměrnejch. A jak nejvíc táhnou sračky, jak lidi bažej po špinavostech, jak úspěšnej (a "investigativní") je bulvár a jak se mu skoro všecky média čím dál víc dobrovolně přizpůsobujou. Taky jsem si vzpomněl, že Kmotra Mrázka, jestli se nepletu, křtil Honza Kubice, šéf protimafiánskejch poldů, a musel jsem se smát. Ten by se asi dost divil, co to pokřtil.
Nechal jsem si investigativce Kmentu zavolat. Nebral to. Z Brna tu musel bejt dávno, ale nebyl.
Zavolal jsem mu mobilem. Že prej mu do toho něco vlezlo a musí do Rakovníka nebo kam, bohužel, fakt, škoda, nemůže za to, rád by, ale... A co že mu chci a proč mu to nechci říct? "Co to do vás vjelo," ptal se mě několikrát. Znělo to nechutně. Ptal jsem se, proč mi nezavolal, ačkoliv to slíbil. Odpověď: "Proč jste nezavolal vy mně?" - Klasika, co se dohodne, to neplatí.
Dohodnuto tedy znovu, že přijede mezi čtvrtou a půl pátou do redakce na Smíchově a hned se mi ozve.
Neozval se. V šest jsem mu volal já. Jo, v redakci je, přiznal. Řek jsem, že beru kabát a jedu za nim. Ne, teď ne, teď ne, řek.
Stačej mi tři minuty, řek jsem.
Ne ne, teď ne. Prej zejtra.
Řek jsem, že to chci vyřídit dneska. Teď hned. Tak může, má ty tři minuty?
Ne. Zejtra.
Bylo mi jasný, jak to bude zejtra. Buď jako dneska. Nebo nachystá podraz. Zved se mi z něj kufr.
Pořád kňoural, co mu jako chci. "Vy mě chcete zmlátit, že jo?" Hle - intuice investigativce.
Řek jsem, že zmlátit ne, že mu chci nafackovat nebo mu plivnout do obličeje. Může teď? Hned jedu.
Ne.
Pak začal něco mlít, že mě měl Mrázek na svým seznamu, že měl mý číslo.
"Vy jste znal mý starý číslo, pane Kmento?" divil jsem se.
"No, z hlavy né, ale..."
Z čeho jinýho by ho chtěl znát?
A sypal, jestli vím, že mě měl Mrázek na seznamu zapsanýho jako Hasiče. Tuhle blbost jsem slyšel už někdy před rokem. Opravdu vážná věc.
Řek jsem si, že na něj kašlu. Dal jsem mu dvě šance kouknout se mi do očí. Vydržet dvě facky. Uhnul, hrdina.
Řek jsem mu, co si o něm myslim. Byl jsem dost sprostej, vzteklej. Křesťan ve mně někam zalez, zuřil jsem.
V ten čtvrtek jsem ho nechtěl bít, byl bych mu dal jen dvě facky. Jednu za sebe, jednu za Honzu Rumla. Aby věděl, že takhle to nejde. Nebo bych mu pliv do tváře, abych se ho nemusel dotýkat. Uhnul mi.
Jel jsem pak do hospody za Láďou a myslel na Kmentu. Co je to asi za maníka. Jak se sejde s galerkou, s chlápkem, o kterým sám psal, že je podezřelej z vražd dvou podnikatelů, s chlápkem, kterej byl teď nedávno odsouzenej za korupci, s chlápkem z druhý strany, z jinýho (než mýho) světa, z podsvětí. Vytáhne diktafon a šup - má konec knížky. A lidi to žerou: tohle je bomba, nablejt co nejvíc špíny na co nejvíc lidí.
Daj tě pak k soudu? Super, tý sračky se prodá víc. - Investigativec. To slovo mi teď divně páchne.
Vzpomněl jsem si, co mi řek v telefonu, když jsem se ho ptal, proč mi nezavolal, proč si to u mě neověřil. To je přece naprostej novinářskej základ, povinnost, asi jako se ti obvoďák musí kouknout do krku, když máš anginu. A ten chudák, kterej byl cejtit skrz mobil až ke mně, povidá: "Já vám volal, ale vy jste to nebral." Zato ochranka mafiánů jako je Mrázek a Pitr mu to vzala.
Nejde o to, kdo je důvěryhodnej, nejde o skutečnou investigaci, ale o to, co knížku prodá.
Láďa popíjel v baru kina Aero. Jak mě zmerčil, volal: "Dals mu do držky?" a oči mu svítily.
Tak jsem mu to popsal.
"Sráč," povídá Ládik, "fakt sráč." Převzato z : http://martin-fendrych.blog.tyden.cz/
"Rumlovi volal. Ruml mu řek, že to sou bláboly. A Kmenta napsal, moment, vydrž... že to Ruml popírá."
Tak to mě nadzvedlo. "Dobytek," povídám, "Honza nic nepopírá, to to hned vypadá, že se vykrucuje. Když je něco blábol, tak se to nepopírá."
Ládik: "Hele, a von mu platil tu svatbu, je to možný?"
Tak jsem mu řek, jak ta Honzova veselka, co měl platit dnes už mrtvej největší českej mafián, bejvalej vexlák, a tudíž typický dítě bolševickýho režimu, vypadala: "Po vobřadu jsme šli do hospody Na Louži. Čtvrtá cenová, ale príma putyka. Byla tam Honzová žena, moje žena, moje tři děti, tenkrát jsem měl ještě jen tři, a nějakej chlápek, co je voddával."
"Mrázek ne, jo?"
Pokus o vtip.
"Mrázek byl s Kmentou schovanej pod stolem. Dali jsme si nějaký jídlo, panáky na zdraví a šli. Pár stovek to mohlo stát, fakt žádná trachtace."
Láďa byl zaraženej. "To se Ruml ženil takhle, jo?"
"Jo."
"Tak to asi Mrázka nepotřeboval, co?"
Nakonec jsem se Ládi optal: "Ty Kmentovi věříš?"
"No, hele, já myslel, že když to vyšlo jako kniha, tak to bude pravda. Že to jako všecko fakt ví. Když sem ale narazil na tebe, věděl sem, že to je kravina, znám tě. Jenže lidi tomu věřit budou, a proto ti volám."
"A co já s tim jako?"
"Dej mu do držky."
Sehnal jsem si hned číslo na Kmentu a volal mu. Vzal to až druhej den, ve čtvrtek ráno. Povidám tomu českýmu investigativci, že se s ním velmi naléhavě potřebuju vidět.
Řek, že neví proč, ať mu to povim.
Řek jsem, že po telefonu to nejde, že až osobně.
Kroutil se, že je v Brně a teprva jede do Prahy a tak. Nakonec ale řek, že přijede po dvanáctý. Po dvanáctý bude určitě v redakci a zavolá mi a sejdem se.
Čekal jsem. Neozval se, geroj. Tak jsem jel za nim do redakce Mladý fronty Dnes na Smíchov. No a tam to na mě padlo: ten skleněnej, hypermoderní palác médií, ten náš, žurnalistickej šílenej lesk a co se skrejvá za nim, ta moc průměrnejch a podprůměrnejch. A jak nejvíc táhnou sračky, jak lidi bažej po špinavostech, jak úspěšnej (a "investigativní") je bulvár a jak se mu skoro všecky média čím dál víc dobrovolně přizpůsobujou. Taky jsem si vzpomněl, že Kmotra Mrázka, jestli se nepletu, křtil Honza Kubice, šéf protimafiánskejch poldů, a musel jsem se smát. Ten by se asi dost divil, co to pokřtil.
Nechal jsem si investigativce Kmentu zavolat. Nebral to. Z Brna tu musel bejt dávno, ale nebyl.
Zavolal jsem mu mobilem. Že prej mu do toho něco vlezlo a musí do Rakovníka nebo kam, bohužel, fakt, škoda, nemůže za to, rád by, ale... A co že mu chci a proč mu to nechci říct? "Co to do vás vjelo," ptal se mě několikrát. Znělo to nechutně. Ptal jsem se, proč mi nezavolal, ačkoliv to slíbil. Odpověď: "Proč jste nezavolal vy mně?" - Klasika, co se dohodne, to neplatí.
Dohodnuto tedy znovu, že přijede mezi čtvrtou a půl pátou do redakce na Smíchově a hned se mi ozve.
Neozval se. V šest jsem mu volal já. Jo, v redakci je, přiznal. Řek jsem, že beru kabát a jedu za nim. Ne, teď ne, teď ne, řek.
Stačej mi tři minuty, řek jsem.
Ne ne, teď ne. Prej zejtra.
Řek jsem, že to chci vyřídit dneska. Teď hned. Tak může, má ty tři minuty?
Ne. Zejtra.
Bylo mi jasný, jak to bude zejtra. Buď jako dneska. Nebo nachystá podraz. Zved se mi z něj kufr.
Pořád kňoural, co mu jako chci. "Vy mě chcete zmlátit, že jo?" Hle - intuice investigativce.
Řek jsem, že zmlátit ne, že mu chci nafackovat nebo mu plivnout do obličeje. Může teď? Hned jedu.
Ne.
Pak začal něco mlít, že mě měl Mrázek na svým seznamu, že měl mý číslo.
"Vy jste znal mý starý číslo, pane Kmento?" divil jsem se.
"No, z hlavy né, ale..."
Z čeho jinýho by ho chtěl znát?
A sypal, jestli vím, že mě měl Mrázek na seznamu zapsanýho jako Hasiče. Tuhle blbost jsem slyšel už někdy před rokem. Opravdu vážná věc.
Řek jsem si, že na něj kašlu. Dal jsem mu dvě šance kouknout se mi do očí. Vydržet dvě facky. Uhnul, hrdina.
Řek jsem mu, co si o něm myslim. Byl jsem dost sprostej, vzteklej. Křesťan ve mně někam zalez, zuřil jsem.
V ten čtvrtek jsem ho nechtěl bít, byl bych mu dal jen dvě facky. Jednu za sebe, jednu za Honzu Rumla. Aby věděl, že takhle to nejde. Nebo bych mu pliv do tváře, abych se ho nemusel dotýkat. Uhnul mi.
Jel jsem pak do hospody za Láďou a myslel na Kmentu. Co je to asi za maníka. Jak se sejde s galerkou, s chlápkem, o kterým sám psal, že je podezřelej z vražd dvou podnikatelů, s chlápkem, kterej byl teď nedávno odsouzenej za korupci, s chlápkem z druhý strany, z jinýho (než mýho) světa, z podsvětí. Vytáhne diktafon a šup - má konec knížky. A lidi to žerou: tohle je bomba, nablejt co nejvíc špíny na co nejvíc lidí.
Daj tě pak k soudu? Super, tý sračky se prodá víc. - Investigativec. To slovo mi teď divně páchne.
Vzpomněl jsem si, co mi řek v telefonu, když jsem se ho ptal, proč mi nezavolal, proč si to u mě neověřil. To je přece naprostej novinářskej základ, povinnost, asi jako se ti obvoďák musí kouknout do krku, když máš anginu. A ten chudák, kterej byl cejtit skrz mobil až ke mně, povidá: "Já vám volal, ale vy jste to nebral." Zato ochranka mafiánů jako je Mrázek a Pitr mu to vzala.
Nejde o to, kdo je důvěryhodnej, nejde o skutečnou investigaci, ale o to, co knížku prodá.
Láďa popíjel v baru kina Aero. Jak mě zmerčil, volal: "Dals mu do držky?" a oči mu svítily.
Tak jsem mu to popsal.
"Sráč," povídá Ládik, "fakt sráč." Převzato z : http://martin-fendrych.blog.tyden.cz/
Žádné komentáře:
Okomentovat