Podzim ZaDěčínskem
.jpg)
V Ústí před nádražím potkávám Leoše Nohu a kam prej jedu, když se mu to řek tak ať se stavím na Leštině, no uvidím. V poledne vylejzám v Benešově nad Ploučnicí z vlaku po chvilce odbočuju na samotu že se mrknu na křížek(Mlatce se to tam jmenuje) pokračuju polňačkou a končím v nějakým zanikláči asi bejvalá kuchyň, přendavám kolo přes pár padlejch stromů a cesta najednou není žádná. Analyzuju co můžu - rozbít foťák, pochcat se nebo si rozcuchat vlasy a co nemůžu – něco si zlomit, dostat mozkovou příhodu nebo infarkt a taky spadnout do studny, nestalo se. Proplet sem se lesem na louku a zamířil ke hřbitovu, rozrazím bránu a hodně nahlas(proč to dělám, nevím ale dělám to) křičím na nebožtíky: „Dobrý den“ za jedným náhrobkem se vztyčí ukrytá paní a odpovídá na pozdrav (taky nahlas).
Paní: „Vám tu taky někdo leží?“
Já: „Ne du si vyfotit pomník První války.
Paní: Aha a pak jedete do Blankartic? Pozdravujte tam starostu.
Já: Dobře a v duchu si říkám že je asi dobrej nebo je to její příbuznej. Dojel sem tam a všechno zvelebený tak je asi fakt dobrej.
Furt stoupám přes polozaniklou Slukovou a přes Boží vrch na Verneřice po krátkým stoupáním padám přes Náčkovice Šebířov a Zubrnice do Leštiny.
Já: Nazdar!
On: Dáš si pivo?
Já: Jo a u jednoho nezustalo
On: Chceš vajčka, mám je od slepic
Jo: Jo a vod koha asi... Za 3 hodky sem je vez dom sotva sem se na silnici vešel. V malém Březně sem si musel stánku opočinout a před devátou sem byl „jak Zákon káže“ ani s jednym rozbitým vejcem - doma.
