1000 mil Adventure. Po dni, kdy tekly očistné slzy, přišlo znovuzrození
S Vaškem jsme se rozloučili včera po 14. hodině, kdy prožíval doslova a do písmene
životní očistu. Pak jsem se mu snažil několikrát dovolat - poslední pokus v půl jedné ráno, a na druhé straně se ozývalo, že je nedostupný. Oficiální stránky závodu hlásily zasažení bleskem, tudíž že jsou též mimo. No, výborně. Ráno se ale ozval na druhém konci hlas plný optimismu a síly - Vašek jede na vlně.
Vašek jede na vlně a proud slov nelze zastavit:
Ráno jsem vyjel přesně v 6. Vlasta s Pavlem akorát vylézali ze spacáku a tak jsem vyrazil do obávaného úseku s tím, že mě dojedou. Trasa vedla přesně po hraniční čáře, přes kameny, přes pařezy. Nedobrovolná posilovna.
V 7 hodin jsem pokořil český Nord Cap, nejsevernější místo ČR. Lopotil jsem se dál tím příšerným terénem 3 hodiny a urazil asi 12 km. Časová ztráta značná, tak hurá dál! Vždyť kontrolní bod, kam jsem chtěl dneska dojet, je asi 100 km daleko. Docela to jelo, tak jsem v chatě u Vebrů zhltnul polévku. Pomohlo to. Jel jsem dál asi 5 km a v první osadě hospoda, a v ní Vlasta s Pavlem. Předjeli mě a ani si mě nevšimli. Hostinská mě vítá slovy: "Tak to jste vy, ten s tou koloběžkou?" Má pověst mě předchází, protože to nebylo poprvé. Krátký oběd a jedeme dál (já a koloběžka).
Přichází však druhá a mnohokrát silnější krize. Tělo celé ztuhlo a začalo se krčit jak v křeči. Do očí se mi derou slzy, zrychluje se dech, cítím, že jsem psychicky na dně. Ne, není to pocit, že končím, hlava chce jet a poroučí svalům, ať pracují dál. Návaly endorfinu, jaké jsem v životě nezažil, mě skolily na zem, a to doslova. Volám Milošovi a popisuju mu, co se se mnou děje. Určitě si tím už prošel a ví, co dělat. Protože umí dát věcem i duchovní rozměr, vysvětlil mi, že se právě v tomto okamžiku vyplavují všechny nahromaděné úzkosti, křivdy a trápení. Mám se tomu poddat a "užít" si to. "Užíval" jsem si to v návalech asi hodinu a půl. Mezitím jsem šlapal jako čerstvý běžec po startu a zase znovu zastavoval, aby to mohlo všechno ven. Vyčerpalo mě to.
Nějakou setrvačností jsem to dotlačil na 68 km a ubytoval se v penzionu. Jestli bych ten stav někomu doporučil zažít? Jo! V lese jsem na cestě našel kus vázacího drátu. To mi udělalo radost. Původně jsem o tom nechtěl mluvit, ale mám velmi vážný technický problém s koloběžkou - utrhl se mi blatníček na zadním kole. Vy třeba netušíte vážnost situace, ale být bez tohoto blatníčku znamená trvalý přísun vody a bláta do ponožky a boty, která stojí na stupátku před ním. Ještě že jsem okoukal, jak Miloš váže tkaničky u svých maratonek. Pár kliček a blatníček drží jak přikovaný! Vypadá to zítra na úspěch, protože všechny krize jsem dneska překonal. Teď jsem ale vyčerpaný.
Václav Jun.
můžete 2x prohlédnout krátký videa a pro fotky klikni zde 
.
