usti blog

 Návrat domů

Tak se jmenoval sedumdesátej letech americkej film a ten dnešní den. Objížděl sem zase sakrální zastavení v krajině a už od-vás ze Střekova sem se těšil sem-knám že bude votevříno a bylo. Zased sem venku na terase a přiběhla ta Krásná Pinglová no ta co je po každým pivu krásnější a krásnější až je u placení Nádherná: „Dáte i desítku a usmála se“. Jo, a taky se usmívám a lehounce koketně dodávám „Dlouho jsme se neviděli“ a vona na to „Taky sem se těšila“ a zajiskřila očima. „Dám si dvě a rovnou vám je zaplatím“ A „co to“ padla otázka bez zvědavosti spíš jen taková konverzačka. „Koupil sem na Míráku na trhách uzený špísy z lososa a manželka čeká že jí je přivezu k večeři“ sem ze sebe soukal „Aha“ a odběhla. Tak sem tam seděl a koukal přes ten ve sklenici zlatej mok na tu Milešofku s po každym doušku sem si řikal: Ježiš to je dobrý, To je nádhera, Jé já mám žížu a Jak je krásný-vorosený. Atd. však víte jak se to všechno říká. Když přinesla to druhý, tak od Chuderova jela sanitka, nic neobvyklého ale najednou pustila majáky vjela do křižovatky, zastavila uprostřed a pustila těm majákum i sirénu a já jí mával a vytryskli mě slzy jako v tom osmdesátým devátým když přiletěla po nekonečném socialistickém marazmu skoro už nikym nečekaná svoboda. Sanita odjela a já se zklidnil a dovez dom tu večeři...