MĚSTA, OBCE, OSADY A LIDÉ SEVERNÍHO POLABÍ 2011

1. 11. út - 30. 11. st

MĚSTA, OBCE, OSADY A LIDÉ SEVERNÍHO POLABÍ 2011

2. část výstavního projektu - Informační středisko města Ústí n. L. (usti-nl.cz), Mírové nám. 1/1 - Palác Zdar (palaczdar.cz) - orientační náhledy zatím pouze 20 panelů:

---

7. 11. po 17:30
MĚSTA, OBCE, OSADY A LIDÉ SEVERNÍHO POLABÍ 2011
VERNISÁŽ 2. části výstavního projektu - Jedním z pilotních témat vernisáže loňské, jež se uskutečnila ve středu 10. 11. 2010 ve foyeru ústeckého Činoherního studia (cinoherak.cz) , byla v l. 1967 - 71 žel zaniklá (definitivně v pátek 26. 11. 1971) obec Dělouš (Tillisch) ruku v ruce s tamním rodákem, bakteriologem a průkopníkem imunologie z generace 'lovců mikrobů' - Prof. Dr. Oskarem Bailem (* 6. 12. 1869 - † 30. 12. 1927 Praha) . Letošní 'hvězdou' bude dosud bohudíky existující a bezesporu nejmalebnější vesnička ústeckého okresu - Čeřeniště (Tschersing) , tentokrát poněkud překvapivě reprezentovaná postupimskou vědeckou pracovnicí, lingvistkou, lexikální sémantičkou a pedagožkou - Prof. Dr. Christine Keßlerovou (* 26. 4. 1940 Čeřeniště) , která nejen že z půvabného středohorského sídla pochází, nýbrž i speciálně za účelem slavnostního zahájení expozice do Ústí n. L. spolu s vnukem zavítá! Další mezinárodní účast zatím přislíbili: herec, překladatel, fotograf a bývalý ředitel Činoherního studia Jaroslav 'Achab' Haidler * fotograf, badatel, blogger (usti.blog.cz), cestovatel, herec atd. Milan 'Pekky' Bouška, jenž se zavázal v prostorách Střediska nainstalovat alespoň extrakt nejúspěšnější exhibice letošní výstavní sezóny Galerie Suterén (galeriesuteren.sweb.cz) - ZANIKLÁČE 2010 - Na kole po Krušných horách a zaniklých místech a doufejme, že s sebou přiveze i kinematografický skvost 'Dělouš - příběh o zaniklé obci' z režisérské dílny Les divokých sviní - Sudety sobě J. A. Haidlera, kde ostatně ztvárnil ústřední titulní roli * BUDE TAM TAKY rozkvetlá konvalinka a křehká schránka plná energie Nataša Gáčová , a zřejmě bude mít za sebou úspěšnou PREMIÉRU monodramatické one woman show (5. 11. pá 19:00) BYLY JSME TAM TAKY (D. Šimková ) v rámci Festivalu Sudety 2011 (www.festivalsudety.cz) * Moskvan, někdejší trenér vodního póla a náruživý polabský, středohorský i krušnohorský malíř- Gennadij Nikolajič Avdějev (avdejev.com) * ústecká filmová dokumentaristka Mgr. Alena Krejčová hodlající představit svůj 8minutový krátkometrážní snímek Ledové vodopády na Ústecku (2004) ad. - Informační středisko města Ústí n. L. (usti-nl.cz), Mírové nám. 1/1 - Palác Zdar (palaczdar.cz).

Převzato ze : http://www.severnipolabi.cz/

Odevzdání zapujčeného

Milí Pavle !

Předem ného meilu přijmi ještě jednu omluvu a neodevzdání tebou zapůjčených CDček Krucipysku a Vana Morisna. Nevím už ani proč sem si je od tebe pučoval jelikož nemám cedečko jako ten přehrávač asi sem si je strčil do počítače nebo ani toné. Mám je !! Po tvé včerejší, čtvrteční, hospodské urgenci oboje již necelích 5 let připravené k vrácení na stolečku v pokoji a každý den se na ně tak asi 5 až 9x koukam a již si ani neříkám že by sem ti je měl vrátit.

---

Tak sem si to říkal ještě aspoň před 3 léty, no prostě sem si na ně zvik že tam jen tak ležej a zabíraj to nejvíhodnější místo třeba pro brejle kerý furt hledám i když je mám na vočích. Vrátim ti je to je samozřejmé ale trochu se bojim že se stane nějaká tragedie třeba ta že se mé periferní vidění nebude mít již o co opřít a já to naperu čelem do hrany dveří. Neboj ještě to tam jistěj velice osobní fotky nšeko kulisáka Pepi K. a tak já se ale nebudu žinýtovat ani se tvářit že "je nemám" a zariskuju spravedlností odevzdání zapůjčeného.

P.S. Ty tepláky na kolo co ti byli velký a si mě je dál sou velký i mě, ale ja to za ty piva vydržím.

V úctě pravdě lásce(myšleno všeobecně ,opravdu tam nic osobního nehledej) a spravedlnosti Milan tlustej Grůber pekky Bouška.

Rudolf Kauschka z Fukova

Rudolf Kauschka

Významný horolezec a spisovatel německého původu (2. 10. 1883 Fugau - 2. 4. 1960 v Kemtemu), se nesmazatelně zapsal do historie nejenom severočeského pískovcového lezení, kde po něm zůstala řada prvovýstupů, např. v r. 1906 jako první stanul na Dračím zubu na Hrubé skále. Narodil se v dnes již zaniklé obci Fugau (Fukov) na Šluknovsku, později (1895) se rodina přestěhovala do Bílého Potoka. V roce 1904 dokončil studia a stal se celníkem po otci. Od té doby podnikal mnoho túr a výstupů, nejprve v Jizerských horách a okolí. Od roku 1906byl členem Liberecké sekce Alpenvereinu (Alpský spolek) a podnikal cesty do Alp. V roce 1914 byl na první evropské sáňkařské dráze, na Ještědu, vítězem prvního evropského mistrovství v sáňkování. Během první světový válce sloužil jako poručík 1. roty horských vůdců v oblasti Ortleru. Roku 1924 vydal knihu "Wandern und Klettern".

---

Nepochybně nejznámějším členem sekce Reichenberg byl liberecký básník a propagátor horolezectví, spisovatel Rudolf Kauschka. Proslul jako známý prvovýstupce počátku minulého století působící v severočeských pískovcích, saském Švýcarsku, Lužických horách. Později působil i v Alpách, kde rovněž absolvoval řadu výstupů i prvovýstupů. Aktivně lyžoval, velmi dobrých výsledků dosahoval v běžkařských závodech. V padesátých letech se odsunutý český Němec Rudolf Kauschka přičinil o obnovení sekce Reichenberg při OEAV.

V roce 1924 však dal liberecký alpenverein dohromady prostředky, které mu umožnily uvažovat o zřízení nové alpské základny. Nakonec se podařilo vybrat ve Vysokých Taurách vhodné místo obklopené často dosud nezlezenými třítisícovkami v tzv. Bachlenke, u jezera Bodensee ve výšce 2 586 m. Ještě na počátku léta téhož roku zahájili podle plánů stavitele Bruna Pietsche stavbu, a pod vedením Ferdinanda Czastky a Emmericha Soutscheka byla během dvou sezón zbudována další, dodnes sloužící horská chata tzv. Nová Liberecká chata (Neue Reichenberger Hütte). Ta byla do provozu slavnostně uvedena 26. června 1926.
Dalšího rozmachu sekce dosáhla ve třicátých letech minulého století, kromě dalších stavebních úprav ve své chatě v roce 1935 pořídila pod alpským Hochkönigem další objekt, Rupertihaus, jako vlastní středisko lyžařských sportů. I tento, již druhý rozmach Reichenberg sekce však zmařila válka, po jejímž skončení sekci bezmála definitivně rozprášil odsun, který se týkal i většiny válku přeživších německých horolezců. Nejvíc zbylých členů se však soustředilo v Rakousku kolem spisovatele a legendárního severočeského "pískaře" Rudolfa Kauschka. V r. 1951 byla v rámci velké sekce OEAV Edelweiss založena liberecká skupina, a v roce 1953 obnovena při OEAV sekce pod původním názvem, tedy Reichenberg, která v r. 1957 získala zpět do svého vlastnictví i Neue Reichenberger Hütte, kterou postupným zvelebováním přivedla až k současnému pohodlnému a ekologickému standardu mezi rakouskými horskými chatami.

V Jizerských horách je na jeho počest pojmenována obtížně přístupná Kauschkova věž. V Alpách po něm byl roku 1959 pojmenován vrchol vysoký 2903 m.

A eště : http://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Kauschka

FINISH 1000 – Historický vítěz (vítězové) prvního ročníku Craft 1000 miles adventure

Desátého večer balíme ve Finish 500 a v noci se přesouváme Transitem s přívěsem z Jeseníků do Jablonce a na CP 3 v Jizerkách. Tam překládáme věci a po vyřízení nezbytného pokračujeme směr Cheb do Skalné. Sem se ze severo-východu blíží i Zdenda & Zdenda. Kluci jedou, co můžou a stejně tak my. Potřebovali bychom nad nimi zvítězit a stihnout zbudovat Finish 1000. I když to pro nás dlouho vypadalo špatně, nakonec kluky naštěstí zbrzdila hospoda 30 km před cílem. Ve Skalné u Pepíka Dušáka lítáme sem tam a makáme, co to jde, a ve chvíli, kdy je vše téměř hotové, se těsně po desáté večer objevují kluci. Zahazujeme nářadí, chytáme foťáky a kameru a cvakáme a točíme a kluci stojí uprostřed na dvoře strašně utahaní, ale strašně šťastní, že jsou tady.

---

Mezi diváky jsou rodiče jednoho z účastníků ale hlavně manželky Zdendů. Zdendové chvíli stáli uprostřed, popíjeli pivo, vstřebávali první okamžiky po dojezdu a nakonec se rozpovídali a začali sdělovat zážitky z posledního dne. Na dnešek spali u nadšeného fanouška závodu Karla, který nabídl ubytování na Cínovci pro ty, kdo budou mít zájem. Kluci projížděli okolo včera odpoledne a zahlédli cedule 1000 mil, pak týpí s ohňem, připravené pivo a jídlo. Neodolali a zatočili a už se ze spárů dobráckého Karla nedostali a užili si jeho společnosti.

Ráno se vzbudili do strašného počasí, déšť, mlha, zima a oproti plánu měli před sebou o sedmdesát kilometrů víc, tedy 200. Po třiceti kilácích se klepou zimou na pumpě a nemůžou se zahřát, víc oblečení už nevezou. Jsou tak podchlazení, že se nemůžou ani přemluvit, aby vyrazili. Kromě pumpy je tu jen přechod s vietnamským tržištěm. Spásná myšlenka - koupit si oblečení tam. Jediný stánek je otevřený, šusťáky ale nemají. Kluci ukazují na protější stánek, který je zavřený, ale ve výšce třech metrů tam visí vystavené teplákovky. Vietnamský obchodník kývá, že ty si můžou klidně vzít zadarmo, že ty jsou jiného obchodníka. A tak pomocí tří metrového bidla kluci sundávají oděvy a za chvíli poskakují ve "slušivých" oblečcích. Z dneška se nakonec překvapivě vyklubala jedna z nejtěžších etap, a to jak profilově, tak z hlediska počasí. Ve 22:13 kluci vjíždějí společně do cílové brány a drží se kolem ramen. Někde z počátku se spolu snažili závodit a ujet si. Společné příhody a utrpení je ale natolik semkly dohromady, že už nešlo o prestiž a vítězství, ale o zážitky, dobrodružství a přátelství. Zjistili, že nejde o výsledek v cíli, ale o to, co jim přinesla trasa. A já věřím, že jim přinesla hodně. Já sám jsem to při podobných závodech ve světě poznal mockrát a jsem rád, že Zdendové na to přišli tady během tisíc mil.

Gratuluji klukům a děkuji Karlovi a všem, kdo nezištně pomohli komukoli na trase a hodně sil těm, co ještě jedou.

Honza Kopka a tým 1000mil

Krycí jméno - Jolanta

^{Irena Sendlerowa}

Irena Sendlerowa (rozená Krzyżanowska, počeštěně Sendlerová; 15. února 1910, Varšava - 12. května 2008, Varšava) byla polská sociální pracovnice a učitelka, jedna z vůdčích osobností polského protinacistického odboje. Byla zakladatelkou, vedoucí a poslední žijící členkou dětského oddělení Rady pro pomoc Židům (Żegoty).

Za druhé světové války tato katolička zorganizovala pod krycím jménem Jolanta záchranu asi 2500 židovských dětí, z nichž řadu osobně vyvedla z Varšavského ghetta. Byla zatčena a prošla mučírnami gestapa, aniž by promluvila. Byla odsouzena k smrti, ale s pomocí Żegoty popravě unikla a dál pracovala v odboji.

S nepřízní režimu se potýkala i za komunistického režimu v Polsku. V roce 1965 jí Jad Vašem prohlásil za spravedlivou mezi národy, v roce 2003 obdržela Řád bílého orla.

---

Irena Sendlerowa byla dcerou Stanisława Krzyżanowského, lékaře a aktivisty socialistické strany. V Otwocku, kde vyrůstala, žila silná židovská komunita a chudí Židé tvořili většinu pacientů jejího otce. Irena se při hrách s židovskými vrstevníky velice rychle naučila jidiš. V sedmi letech ztratila otce, který se při ošetřování pacientů nakazil tyfem. Místní židovská obec, která si velice vážila práce dr. Krzyżanowského pro své členy, poté nabídla, že jí bude platit až do plnoletosti stipendium, matka ale nabídku odmítla.

Sendlerowa studovala polonistiku a učitelství na Varšavské univerzitě, odkud byla dočasně vyloučena za protesty proti zavedení tzv. lavicového ghetta. Studium ukončila těsně před válkou, ovšem jako socialistka prakticky neměla šanci získat učitelské místo, proto se nechala zaměstnat na sociálním odboru varšavského magistrátu.

Na varšavském magistrátu začala odbojářská činnost Ireny Sendlerowé. Nejprve byla hlavně administrativní: když Němci zakázali poskytovat sociální pomoc Židům, na úřadě s ostatními zaměstnanci rychle utvořila asi desetičlennou skupinu, která manipulací s archivy a falšováním dokumentů zařídila, že asi tři tisíce židovských rodin dostávalo podporu i nadále.

Po uzavření Varšavského ghetta svoji pomoc Židům rozšířila. Zfalšovala zvláštní propustku vydávanou zdravotnickému personálu, který měl dohlížet na to, aby se epidemie v ghettu nevymkly kontrole. (Epidemie byly jedním ze způsobů, jak nechat Židy v ghettu vymřít, na druhé straně německá správa měla obavy, aby nedošlo k jejich úniku mimo ghetto. Proto nechávala polské zdravotníky a lékaře pracovat na jejich potlačování.) S touto propustkou pravidelně navštěvovala ghetto a pašovala do něj léky a potraviny. Aby snáze získala důvěru obyvatel ghetta, nosila na znamení solidarity s jeho obyvateli židovskou hvězdu. Někdy v této době z něj také začala pašovat děti, zatím jen ty bezprizorní. Snažila se pro ně shánět úkryt a vymyslet způsoby, jak jich odtamtud dostat více.

Koncem roku 1942 se stala vedoucí dětského oddělení Żegoty a její činnost se stala masovou. Nyní si již byla jistá tím, že všechny Židy Varšavského ghetta čeká smrt, a byla odhodlána zachránit z něj maximum dětí. Obcházela jednotlivé rodiny a maximálně využívala své dobré pověsti i dokonalé znalosti jidiš, aby přesvědčila rodiče, aby jí dali své děti a ona se je mohla pokusit zachránit. Ona a její spolupracovníci již pašovali děti z ghetta ve velkém, a to mnoha rozličnými způsoby. Byly (často uspané) prováženy sanitkami v rakvích jako mrtvé oběti tyfu, odváženy ukryté v odpadcích, prováděny kanály a podzemními chodbami, prováděny přes starou soudní budovu nebo - pokud byly menší - přehazovány v dobře vycpaných pytlích přes tři metry vysokou zeď ghetta.

Pro propašované děti hledala úkryty. Aby vyřešila zásadní problém při podobných akcích, otázku důvěry obou stran, rozhodla se opřít jednak o osobní vazby, které získala zejména jako sociální pracovnice, a jednak o katolickou církev, jíž byla členkou. Jako první začala děti ukrývat v katolických klášterech a sirotčincích, jejichž představené znala, protože s nimi dříve spolupracovala. Postupně, vybavena jejich doporučeními, se obracela na další instituce tohoto typu, a když už ani to nestačilo, přišli na řadu katoličtí kněží, na něž se obracela, aby jí doporučili spolehlivé rodiny ze svých farností. Krom toho, že stále pracovala v terénu, také řídila operace a vedla kartotéku obsahující kompletní přehled původních a krycích identit dětí. Papírky se záznamy ukryla v zavařovacích sklenicích a zakopala na zahradě své přítelkyně.

Metoda krytí, kterou zvolila, spočívala ve změně identity dětí. Děti se v ideálním případě neměly skrývat někde po sklepeních, ale vybaveny falešnými doklady měly být začleněny do rodin a sirotčinců, což bylo v dlouhodobém horizontu mnohem bezpečnější a účinější. Nejsnáze se takto pašovala a ukrývala nemluvňata, mnohem horší to bylo s odrostlejšími dětmi, které byl problém nejen dostat z ghetta, ale zejména vhodně ukrýt. Řada z nich pocházela z ortodoxních židovských rodin, hovořila pouze jidiš a neměla ponětí o katolické víře a zvycích. Takové děti musely prodělat zvláštní rychlokurs řeči i katechismu, aby se neprozradily při návštěvě školy či až půjdou se svou novou rodinou v neděli do kostela (kam jít musely, měly-li zůstat nenápadné). Komplikovaná byla i prefabrikace jejich krycí legendy a dokladů - jejich příchod byl mnohem nápadnější. Nacisté trestali ukrývání Židů vyvražděním celé usedlosti: kdo přijal židovské dítě, riskoval život celé své rodiny respektive celého osazenstva kláštera či sirotčince (velmi malé děti mohly být někdy ušetřeny, ovšem nebylo to pravidlem a navíc ušetřeny v tomto případě znamená odeslány do koncentračního tábora, kde stejně měly jen minimální naději na přežití). Přesto Irena Sendlerowá vždy tvrdila, že ji nikde neodmítli.

V roce 1943 byla Irena Sendlerowá zatčena Gestapem, ale ani přes opakované brutální mučení nic důležitého nevyzradila. Posilou jí jistě byl vzkaz od šéfa Żegoty "Trojana", který se jí podařilo doručit a v němž stálo, že organizace udělá všechno pro to, aby ji dostala z toho pekla. Podrobnosti z jejího pobytu ve vězení a výslechů nejsou známy - ona sama podrobnosti o této části svého života nikomu nesdělila, dokonce ani svým nejbližším. Známo je jen, že mučení zanechalo na jejím těle trvalé následky..

Byla odsouzena k smrti, ale Żegota podplatila dozorce, kteří jí umožnili prchnout a zapsali ji jako popravenou. Po útěku i nadále pokračovala v zachraňování Židů.

Celkem Dětské oddělení Sendlerowé propašovalo z Varšavského ghetta asi 2500 dětí (sama Sendlerowá asi 400), většina z nich se dožila konce války. V roce 2008 žilo ještě asi 700 z nich.[4] Je mezi nimi řada významných osobností, například Ševach Weiss, poslanec (1981-1999) a mluvčí (= předseda; 1992-1996) Knesetu, či Michał Głowiński, spisovatel a profesor literatury.

Život po válce

Po druhé světové válce a nástupu komunistického režimu v Polsku se Irena Sendlerowa opět stala nežádoucí osobou. Jeden z jejích synů zemřel po předčasném porodu, který byl důsledkem tvrdého výslechu na služebně Státní policie (1949).[1] Komunistický režim též znemožnil jejím dětem studium na vysokých školách. Důvodem byla její činnost za druhé světové války: jako členka Żegoty a účastnice Varšavského povstání byla příslušnicí komunisty pronásledovaného nekomunistického (západního) odboje.

Sendlerowa po válce dál pracovala asi 30 let jako sociální pracovnice ve varšavských sirotčincích a domovech důchodců. Měla tři děti, přežila ji však pouze dcera. V prosinci 1948 se jako členka Polské socialistické strany automaticky stala členkou Polské sjednocené dělnické strany (stranické čistky se jí kupodivu vyhnuly), ovšem v roce 1968 ze strany vystoupila[6] na protest proti brutálním zásahům proti protivládním demonstracím a především antisionistické kampani, díky které z Polska odešla část Židů.

V roce 1965 ji Jad Vašem udělil titul Spravedlivá mezi národy, komunistická vláda jí ale nepovolila výjezd do Izraele, kam byla zvána. Svůj strom v Aleji spravedlivých tak mohla zasadit až v roce 1983. V roce 1991 obdržela čestné občanství Izraele.

V roce 1999 Norm Conard, středoškolský učitel z Kansasu, zadal čtyřem studentkám, aby podrobněji prozkoumaly příběh Ireny Sendlerowé. Upoutala je zpráva o ženě, která zachránila 2500 židovských dětí, a původně předpokládali, že jde o tiskařskou chybu. Výsledkem projektu byla mimo jiné jednoaktová divadelní hra Life in a Jar (Život v zavařovačce). Představení založené na činnosti Ireny Sendlerowé mělo v březnu 2008 za sebou více než 240 představení v Severní Americe i Evropě. Od roku 2002 se v Kansasu 10. března slaví Irena Sendler Day.

10. října 2003 Irena Sendlerowá obdržela Řád bílého orla, nejvyšší polské civilní vyznamenání. 11. dubna 2007 se stala rytířkou Řádu úsměvu. V roce 2004 vyšla její biografie Matka dzieci Holocaustu. Historia Ireny Sendlerowej (česky vyšlo v roce 2010 jako Děti Ireny Sendlerové), sepsaná Annou Mieszkowskou.

Irena Sendlerowa zemřela 12. května 2008 v 8:40 v nemocnici ve Varšavě po dlouhém boji se zápalem plic. Pohřbena byla 15. května, a místem jejího odpočinku se stal Cmentarz Powązkowski, nejstarší a nejslavnější hřbitov Varšavy.

Z Wikipedie http://cs.wikipedia.org/wiki/Irena_Sendlerowa

Poprvé sem jel VODU !

Ploučnice

Bylo to jako jed přítok Amazonky asi 30x se lezlo přes klády, 4x sem se "udělal" s klukem(poprvé v životě), větve mě servaly z hlavy dioptrický brejle(takže zbytek cesty na slepouna), 1x utopenej mobil, vysílením jsme ani do hospody v Hradčanech po prvnim dnu nedošli. Puchejře od sluníčka, modřiny od klád a větví. Dvouma slovama "Krásné dobrodružství". Klikni na "Celý článek" vpravo dole.

---

Fotky zatim odemě a od J.Kedany :
https://picasaweb.google.com/107444261948794472741/Ploucnice#slideshow/5612377934141622258
Videičko z "Meandrové pohody"(málo kde se dalo zastavit) zde: http://www.youtube.com/watch?v=F9BvdFGWJ3E

Hračany a Kumerské pohoří

Přečíst pana Cílka a projet lodí.MB.

Jako Kumerské pohoří je označována složitá a mnoha dílčími roklemi protkaná pískovcová plošina mezi pásmem Máchova jezera na jihu, Ploučnice na severu, silnice Doksy-Mimoň na východě a přibližně Spící pannou na západě. Oblast byla v minulosti označována rozmanitým způsobem jako Komárovský hřbet (1870), Kummergebirge (1887), Komárovské pohoří (1916), Hradčanská pahorkatina (1984).

---

V. Cílek - Mně by se nejvíc líbil název Komáří vrchy.

Kulturně antropologická pozorování

B. Kinský (1947): popisuje dnešní Hradčany jako ves Kumr, jejíž jedna část se jmenuje Hradčany. V jeho době se jednalo o klidné letovisko pro nenáročné (1662 ha, 97 domů, 382 obyvatel). Značnou část plochy tvořila obora. V lesích se ještě v Kinského době pálilo, zejména sv. od vsi, dřevěné uhlí. Kromě mlýna, myslivny a kaple zde nebylo pozorováno nic pozoruhodného. Obec pochází z doby před Třicetiletou válkou a asi byla založena uhlíři a dřevaři. V době Valdštejnova zbrojení (další militaristický motiv v životě obce) byla mezi Kumerským rybníkem a Držníkem zřízena vysoká pec - hamr, v níž byla ještě v roce 1780 zpracovávána ruda kutaná v horách mezi Bukovou a Borným. V roce 1840 vyhořela celá ves, která tehdy měla 40 chalup (Kinský 1947). Tentýž autor uvádí i název pahorku na západní straně obce nad Ploučnicí - nazývá jej Císařův pahorek. Nejspíš se jedná o analogii táhlého východozápadního návrší nad Jestřebím, které mělo být navštíveno Josefem II. při obhlídce přirozených strategických míst, kde byl šel zastavit pruský vpád.

Několikrát vysídlená obec Hradčany se svým svérázným obyvatelstvem se studentům stala vděčným objektem ke kulturně antropologickým studiím - zejména k pozorování různých důmyslných způsobů, jakým si místní lidé po ránu opatřují rohlíky a večer alkohol. Méně přizpůsobiví jedinci, např. čtyřčlenná americká rodina, která se těšila na romantiku výkopů, již po dvou hodinách práce na lokalitě zasedla k poradě a oznámila, že ještě dnes odjíždějí. To ještě nevěděli, že o chvíli později zůstane Tim viset v polopropadlém mostu nad Ploučnicí. Dosud si totiž neuměli představit svět, kde v sedm ráno nedostanou rohlík ani za dolar a kde večer hospoda neotevře, protože se majiteli nechce. Rovněž jim nebylo jasné, proč se v okolí potulují dobře vyzbrojená individua v postarších amerických uniformách, která vypadají, jako že je někdo zapomněl ve Vietnamu a oni se nějak probojovali až do Hradčan.

Abychom pochopili Hradčany, je nutné vrátit se do nedávné minulosti. Němci zde začali budovat velké letiště v březnu 1945, již v dubnu je Američané těžkým náletem zničili. Obec byla po roce 1945 vysídlena, ale i čeští novousedlíci ji museli po roce 1950 opustit, když se zde začal budovat vojenský prostor Ralsko (Blažková 1997). K dalším změnám došlo po sovětské invazi v roce 1968. Říká se, že místní lidé si k ruským okupantům rychle vybudovali symbiotický vztah založený na směně benzínu a dalších produktů.

Když bylo v roce 1991 jasné, že Rudá armáda na nějakou dobu ve střední Evropě končí, ale že v Rusku nemají vojáci kam hlavu složit, došlo k poslednímu velkému vzepjetí obchodních aktivit. Svědkové líčí, jak Rusové prodávali a kupovali, co šlo, včetně starších sovětských automobilů. Ty rozmontovali na menší kusy a aby je bylo kam dát cestou domů, tak do různých jam po ženistech nastrkali munici a jámy zahrnuli. Co doma s granáty? Výsledek je ten, že dodnes v okolí narazíte ne na ženisty, ale na hledače zbraní. Byl jsem velmi zaražen, když jsem pod několika převisy nalezl mělké sondy. Podle vyhrabaných kousků železa (vojenský amplion, staré konzervy, řetěz a v okolí vytěžené vulkanické žíly pod Jindřichovou vyhlídkou - kamenické dláto) bylo zřejmé, že veškeré zdejší převisy jsou systematicky procházeny lovci sudetských pokladů po odsunutých Němcích a sběrateli militárií.

Penzion Pláž, ve kterém jsme byli ubytováni, leží hned vedle opuštěného ruského letiště. Je to velmi frekventované místo. Militantní trampové, polovojenské bojůvky, ilegální závody taxikářů, dokonce jedna techno-party se odehrávají podél 2,5 km dlouhé příjezdové dráhy, kde chtěl M. Kocáb vybudovat mezinárodní letiště pro jumbo-jety. Hangáry jsou často zaplněné odpadky a člověk zde narazí na nápisy azbukou např. "Letadlo nesmí vzlétnout, když jsou dveře hangáru zavřené". Jinak vše začíná pokrývat les, takže zvláště navečer vypadají stupňovité hangáry jako majské chrámy někde v džungli.

Jádrem společenského života Hradčan je pár stolů zakrytých maskovací sítí a nesoucí nápis Saloon. Druhý týden našeho pobytu se v Saloonu třikrát střílelo, jen tak. Paní T. pak řešila problém, co dělat, jestli si paní F. bude stěžovat na střelbu ve vsi. Místní občan Saxofon, zdálky rozeznatelný podle sekyrky a hřebenu za opaskem, nám pak tajemně sdělil, že v pondělí už konečně přijede H. Gaensel, vypustí rybník a asi najde tu Jantarovou komnatu. Gaensel nedorazil, ale z dřívějšího pohovoru na Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu vím, že existuje podezření, že v Hradčanech a Milovicích zanechala sovětská armáda nějaké podzemní prostory, snad skladiště zbraní, které je možné využít, pokud by se u nás změnila politická situace. O skladiště se prý vždy stará někdo místní - "dubok" neboli "pařez", tedy spící agent. A jen na dokreslení poměrů uvedu jednu příhodu:

Hovořím se studenty, ale slyším, jak dole kvičí prase. Jdu se podívat, co se děje, ale cestu mi zastoupí muž v maskáčích, na jednom boku velký nůž, na druhém boku pistole. Na prsou šerifská hvězda a nápis "Policie Ralsko", na zádech nápis "Lesní hlídka". Míří mi samopalem na břicho a přísně říká: "Kde je paní Tůmová?" Odpovídám, že jsem tady slyšel prase. On říká: "To je v pořádku, to je služební prase". Jdu dolů a opravdu to je v pořádku, dole je divoké prase a na vodítku je drží podobné individuum. Jdu nahoru, opět na mně zamíří samopal a opakuje otázku. Pochválím prase, řeknu, že nevím, co je s paní Tůmovou a začínám chápat, proč se vždy doma tak pečlivě zamyká.

Jeskyně

Největší a nejkrásnější jeskyní Kumerského pohoří je rozsáhlý, polootevřený převis s chodbičkami - Psí kostely a nedalekou skalní branou (Mikuláš 1992; Cílek 1996). V samotném Kumeru byla v této sezóně nalezena jen jedna drobná prostora, kterou jsme nazvali Střelecká jeskyně. Leží v 6 m vysokém hřbítku na spodním okraji svahu nad obcí Hradčany 400 m j. od jejího j. konce a asi 200 m v. od spodního vyústění Smolné rokle. Jeskyně je přístupná po polokrytém převisu, který ústí do prostory jen asi 2,2 x 3,5 m velké, při výšce ve střední části 1,4-1,9 m. Přímo proti obci směřuje skalní okno, které je částečně zakryté dvěma kameny, mezi kterými se otevírá trojúhelníkovitý asi 15 cm široký otvor, pravděpodobně střílna. Domnívám se, že se jedná o vojenskou pozorovatelnu, která může souviset s opevněním planiny mezi Šancemi nad Kamennou roklí a Měděným dolem. Zde se táhne poměrně unikátní vojenská památka: asi 2-3 m vysoký a půl km dlouhý val, který je na severním konci zakončen jednoduchým obdélníkem dělostřeleckého postavení - redutou. Na j. konci valu nalézáme dokonce tři reduty nad sebou. Jejich valy jsou dílem navršeny z místní zeminy, ale příkopy jsou částečně vytesány do skály. Systém by měl představovat chráněné shromaždiště rakouských vojsk pro případ pruského vpádu a souviset jak s Dělovou cestou mezi Pecí a Dubem nad Máchovým jezerem, tak Švédskými šancemi u Provodína.

Další zjištěná jeskyně - Mlynářská jeskyně - leží mimo Kumerské pohoří u Novin pod Ralskem na známé podzemní průrvě Ploučnice. Je to tunel asi 60-80 m dlouhý, přibližně 4 m široký a 5 m vysoký, kterým je možné projíždět na člunu. Místní mlynář zde ještě v 19. století, dávno před Punkevními jeskyněmi, provozoval podzemní vodní plavbu. Samotný tunel by měl být jednou podrobně zpracován - kromě vulkanické polzenitové žíly (Pazdírek in Adamovič 1997) se zde setkáváme se sérií nejméně pěti zátesků, které odpovídají dílčím přehradám tunelu. Mohlo zde být víc mlýnů nebo složitý systém vodních propustí. Rovněž se zde objevují zajímavé rytiny, např. dvou zkřížených mečů jako na míšeňském porcelánu.

Zdroj : http://old.speleo.cz/soubory/speleo/sp31/index.htm