Přečíst pana Cílka a projet lodí.MB.
Jako Kumerské pohoří je označována složitá a mnoha dílčími roklemi protkaná pískovcová plošina mezi pásmem Máchova jezera na jihu, Ploučnice na severu, silnice Doksy-Mimoň na východě a přibližně Spící pannou na západě. Oblast byla v minulosti označována rozmanitým způsobem jako Komárovský hřbet (1870), Kummergebirge (1887), Komárovské pohoří (1916), Hradčanská pahorkatina (1984).
V. Cílek - Mně by se nejvíc líbil název Komáří vrchy.
Kulturně antropologická pozorování
B. Kinský (1947): popisuje dnešní Hradčany jako ves Kumr, jejíž jedna část se jmenuje Hradčany. V jeho době se jednalo o klidné letovisko pro nenáročné (1662 ha, 97 domů, 382 obyvatel). Značnou část plochy tvořila obora. V lesích se ještě v Kinského době pálilo, zejména sv. od vsi, dřevěné uhlí. Kromě mlýna, myslivny a kaple zde nebylo pozorováno nic pozoruhodného. Obec pochází z doby před Třicetiletou válkou a asi byla založena uhlíři a dřevaři. V době Valdštejnova zbrojení (další militaristický motiv v životě obce) byla mezi Kumerským rybníkem a Držníkem zřízena vysoká pec - hamr, v níž byla ještě v roce 1780 zpracovávána ruda kutaná v horách mezi Bukovou a Borným. V roce 1840 vyhořela celá ves, která tehdy měla 40 chalup (Kinský 1947). Tentýž autor uvádí i název pahorku na západní straně obce nad Ploučnicí - nazývá jej Císařův pahorek. Nejspíš se jedná o analogii táhlého východozápadního návrší nad Jestřebím, které mělo být navštíveno Josefem II. při obhlídce přirozených strategických míst, kde byl šel zastavit pruský vpád.
Několikrát vysídlená obec Hradčany se svým svérázným obyvatelstvem se studentům stala vděčným objektem ke kulturně antropologickým studiím - zejména k pozorování různých důmyslných způsobů, jakým si místní lidé po ránu opatřují rohlíky a večer alkohol. Méně přizpůsobiví jedinci, např. čtyřčlenná americká rodina, která se těšila na romantiku výkopů, již po dvou hodinách práce na lokalitě zasedla k poradě a oznámila, že ještě dnes odjíždějí. To ještě nevěděli, že o chvíli později zůstane Tim viset v polopropadlém mostu nad Ploučnicí. Dosud si totiž neuměli představit svět, kde v sedm ráno nedostanou rohlík ani za dolar a kde večer hospoda neotevře, protože se majiteli nechce. Rovněž jim nebylo jasné, proč se v okolí potulují dobře vyzbrojená individua v postarších amerických uniformách, která vypadají, jako že je někdo zapomněl ve Vietnamu a oni se nějak probojovali až do Hradčan.
Abychom pochopili Hradčany, je nutné vrátit se do nedávné minulosti. Němci zde začali budovat velké letiště v březnu 1945, již v dubnu je Američané těžkým náletem zničili. Obec byla po roce 1945 vysídlena, ale i čeští novousedlíci ji museli po roce 1950 opustit, když se zde začal budovat vojenský prostor Ralsko (Blažková 1997). K dalším změnám došlo po sovětské invazi v roce 1968. Říká se, že místní lidé si k ruským okupantům rychle vybudovali symbiotický vztah založený na směně benzínu a dalších produktů.
Když bylo v roce 1991 jasné, že Rudá armáda na nějakou dobu ve střední Evropě končí, ale že v Rusku nemají vojáci kam hlavu složit, došlo k poslednímu velkému vzepjetí obchodních aktivit. Svědkové líčí, jak Rusové prodávali a kupovali, co šlo, včetně starších sovětských automobilů. Ty rozmontovali na menší kusy a aby je bylo kam dát cestou domů, tak do různých jam po ženistech nastrkali munici a jámy zahrnuli. Co doma s granáty? Výsledek je ten, že dodnes v okolí narazíte ne na ženisty, ale na hledače zbraní. Byl jsem velmi zaražen, když jsem pod několika převisy nalezl mělké sondy. Podle vyhrabaných kousků železa (vojenský amplion, staré konzervy, řetěz a v okolí vytěžené vulkanické žíly pod Jindřichovou vyhlídkou - kamenické dláto) bylo zřejmé, že veškeré zdejší převisy jsou systematicky procházeny lovci sudetských pokladů po odsunutých Němcích a sběrateli militárií.
Penzion Pláž, ve kterém jsme byli ubytováni, leží hned vedle opuštěného ruského letiště. Je to velmi frekventované místo. Militantní trampové, polovojenské bojůvky, ilegální závody taxikářů, dokonce jedna techno-party se odehrávají podél 2,5 km dlouhé příjezdové dráhy, kde chtěl M. Kocáb vybudovat mezinárodní letiště pro jumbo-jety. Hangáry jsou často zaplněné odpadky a člověk zde narazí na nápisy azbukou např. "Letadlo nesmí vzlétnout, když jsou dveře hangáru zavřené". Jinak vše začíná pokrývat les, takže zvláště navečer vypadají stupňovité hangáry jako majské chrámy někde v džungli.
Jádrem společenského života Hradčan je pár stolů zakrytých maskovací sítí a nesoucí nápis Saloon. Druhý týden našeho pobytu se v Saloonu třikrát střílelo, jen tak. Paní T. pak řešila problém, co dělat, jestli si paní F. bude stěžovat na střelbu ve vsi. Místní občan Saxofon, zdálky rozeznatelný podle sekyrky a hřebenu za opaskem, nám pak tajemně sdělil, že v pondělí už konečně přijede H. Gaensel, vypustí rybník a asi najde tu Jantarovou komnatu. Gaensel nedorazil, ale z dřívějšího pohovoru na Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu vím, že existuje podezření, že v Hradčanech a Milovicích zanechala sovětská armáda nějaké podzemní prostory, snad skladiště zbraní, které je možné využít, pokud by se u nás změnila politická situace. O skladiště se prý vždy stará někdo místní - "dubok" neboli "pařez", tedy spící agent. A jen na dokreslení poměrů uvedu jednu příhodu:
Hovořím se studenty, ale slyším, jak dole kvičí prase. Jdu se podívat, co se děje, ale cestu mi zastoupí muž v maskáčích, na jednom boku velký nůž, na druhém boku pistole. Na prsou šerifská hvězda a nápis "Policie Ralsko", na zádech nápis "Lesní hlídka". Míří mi samopalem na břicho a přísně říká: "Kde je paní Tůmová?" Odpovídám, že jsem tady slyšel prase. On říká: "To je v pořádku, to je služební prase". Jdu dolů a opravdu to je v pořádku, dole je divoké prase a na vodítku je drží podobné individuum. Jdu nahoru, opět na mně zamíří samopal a opakuje otázku. Pochválím prase, řeknu, že nevím, co je s paní Tůmovou a začínám chápat, proč se vždy doma tak pečlivě zamyká.
Jeskyně
Největší a nejkrásnější jeskyní Kumerského pohoří je rozsáhlý, polootevřený převis s chodbičkami - Psí kostely a nedalekou skalní branou (Mikuláš 1992; Cílek 1996). V samotném Kumeru byla v této sezóně nalezena jen jedna drobná prostora, kterou jsme nazvali Střelecká jeskyně. Leží v 6 m vysokém hřbítku na spodním okraji svahu nad obcí Hradčany 400 m j. od jejího j. konce a asi 200 m v. od spodního vyústění Smolné rokle. Jeskyně je přístupná po polokrytém převisu, který ústí do prostory jen asi 2,2 x 3,5 m velké, při výšce ve střední části 1,4-1,9 m. Přímo proti obci směřuje skalní okno, které je částečně zakryté dvěma kameny, mezi kterými se otevírá trojúhelníkovitý asi 15 cm široký otvor, pravděpodobně střílna. Domnívám se, že se jedná o vojenskou pozorovatelnu, která může souviset s opevněním planiny mezi Šancemi nad Kamennou roklí a Měděným dolem. Zde se táhne poměrně unikátní vojenská památka: asi 2-3 m vysoký a půl km dlouhý val, který je na severním konci zakončen jednoduchým obdélníkem dělostřeleckého postavení - redutou. Na j. konci valu nalézáme dokonce tři reduty nad sebou. Jejich valy jsou dílem navršeny z místní zeminy, ale příkopy jsou částečně vytesány do skály. Systém by měl představovat chráněné shromaždiště rakouských vojsk pro případ pruského vpádu a souviset jak s Dělovou cestou mezi Pecí a Dubem nad Máchovým jezerem, tak Švédskými šancemi u Provodína.
Další zjištěná jeskyně - Mlynářská jeskyně - leží mimo Kumerské pohoří u Novin pod Ralskem na známé podzemní průrvě Ploučnice. Je to tunel asi 60-80 m dlouhý, přibližně 4 m široký a 5 m vysoký, kterým je možné projíždět na člunu. Místní mlynář zde ještě v 19. století, dávno před Punkevními jeskyněmi, provozoval podzemní vodní plavbu. Samotný tunel by měl být jednou podrobně zpracován - kromě vulkanické polzenitové žíly (Pazdírek in Adamovič 1997) se zde setkáváme se sérií nejméně pěti zátesků, které odpovídají dílčím přehradám tunelu. Mohlo zde být víc mlýnů nebo složitý systém vodních propustí. Rovněž se zde objevují zajímavé rytiny, např. dvou zkřížených mečů jako na míšeňském porcelánu.
Zdroj : http://old.speleo.cz/soubory/speleo/sp31/index.htm
