Nejpestřejší osudy jsou ze Sudet

Sudetské osudy vydává

Horst Kaller, jehož příběh knihu otevírá, zažil odsun jako šestiletý v roce 1946. Z rodného Krnova jej Češi přesunuli do Bavorska. Tam pak působil celý život jako evangelický diákon. Po pádu železné opony začal přemýšlet, že se do svého rodiště vrátí.
I kdyby tam měly růst kopřivy... Tak zněl podtitul výstavy zorganizované v roce 1947 v Praze po odsunu Němců ze Sudet.
Vyčistit zemi od všeho německého, to byl apel doby. Sudety musí být české, znělo dodatkem.Stovky vesnic pak skutečně kopřivami zarostly.

---

Sen o českých Sudetech se však nesplnil. Po roce 1945 se tu naopak začaly splétat osudy tisíců lidí z nejrůznějších koutů Evropy. Rozhovory se sedmnácti z nich teď pod titulem Sudetské osudy vydává občanské sdružení Antikomplex. Jejich příběhy svědčí o jednom: stále trochu zapomínané Sudety jsou nesmírně pestrou krajinou. Těmi osudy přinejmenším.

V roce 1990 se do Krnova podíval poprvé, vloni se tam přestěhoval natrvalo. Dnes se snaží nejen v Jeseníkách pomáhat s objevováním německých kořenů.

Hedvika Hurníková, ač Němka, mohla v Československu jako dcera antifašistů zůstat. Po válce se usadila v Chomutově, kde od 60. let působila v německém kulturním sdružení. Dnes je v komisi magistrátu pro národnostní menšiny.V knize však vzpomíná na dobu, kdy soužití nebylo jednoduché. Popisuje třeba masakr, který se odehrál v Chomotuvě v roce 1945.
"Kdyby je (příslušníky SS - pozn. red.) jenom zabili, tak je to pochopitelné, ale oni je nelidsky trápili. Oni například zapálili noviny a přidrželi jim to k přirození. Můžete si tohleto představit? A dupali po nich, až skončili. To muselo být hrozný," vzpomíná .