O sobě :
Někdy na konci sedmdesátých let minulého století se jedna parta rozhodla, že bude prodávat pivo na nádraží. Byla to nepředstavitelná zábava, někdy sice dost blbá, jako když přišel maník z Obchodní inspekce kontrolovat ceny a jak to, že máme troje - jedny pro nádražáky, jedny pro osobáky, jedny pro rychlíky. Jeník Š. se s ním musel za těžce vydělané peníze ožrat a vyřídit to. Nakonec byli nejlepší kamarádi, stěžoval si, jeho vyhodili v roce 68 z Mladé Fronty atd.
Braly se všechny druhy peněz a jakákoliv měna vzhledem k dobrým stykům v bance. Obsluha většinou košíkáři dosti vysokých postav, takže pivo i z kolejiště šlo pohodlně servírovat. Jeden nejmenovaný urostlý až odrostlý maník na nástupišti podal pivo, dostal pětimarku, pokoušel se něco vrátit, ten Němec na to kouknul a hodil ty jeho drobné zpátky na nástupiště. Tak zase položit basu s pivem a sbírat penízky. Dneska je to v naší republice dost vysoce postavená postava, vidno jak se člověk vypracuje od malých začátků ( byl jsem čističem bot - USA, byl jsem nosičem piva - ČSSR )
Vzhledem k různým zpožděním vlaků se podařil jeden zlepšovací návrh, v našem stánku jsme upravili chladící zařízení na naprosto přechlazené pivo těsně nad bodem mrazu (samozřejmě potom s žádnou pěnou). Blížil se rychlík, tak natočit tohle ledové pivo, když byl slyšet tak s kýblem skočit do nádražní restaurace pro pěnu, nakydat jí do kelímků a vyrazit. Docela dobře to fungovalo, dokonce byla o nás zmínka v časopise Železničář (aby bylo jasno - pochvalná).
Nikdo a nikdy do rychlíků s pivem nelezl až holt na mě, v tý době mladýho blbce. V jakémsi podivném rozrušení po včerejším flámu jsem vlezl do sobotního rychlíku směr Praha ve 13.20.
Sotva jsem byl uvnitř, tak se zabouchly automaticky po celém vlaku dveře a vlak se rozjel - Vindobona - první zastávka Praha. Já oblečen v bílý plášť, pantofle kristusky a krátké jeansové kalhoty, po kapsách pár drobných a drátěnou basu s 10 pivy. Říkal jsem si mám zatáhnout za záchrannou brzdu, ale za chvíli mě to přešlo a prostě jsem rezignoval. Vyklopil sedátko, sedl jsem si do uličky a popíjel pivo. Přišel průvodčí a když mě tam viděl tak truchlivě sedět, tak pomalu upadnul a bylo mu to všechno hned naprosto jasné.
Zatáhnul mě do svého služebního kupé, kde jsme drbali, pomalu pili pivo, které studené vydrželo v pohodě až do Prahy a v klidu jsme dojeli na Hlavní nádraží. Já už mu tykal, říkám, že mě musí nějak zařídit dopravu zpátky, nemám peníze. Vylezl jsem v Praze s drátěnou basou na pivo, on v dopravní kanceláři zařídil cestu zpět, dost se všichni při pohledu na mě řezali smíchy aneb jak jsem uvedl v úvodu této storky - Cizí neštěstí potěší nejvíc (navíc se to za neštěstí považovat nemůže, to je prostě a jednoduše gag jak z dob němého filmu).
V 16.20 mě nacpali do vlaku furt s tou drátěnou basou, už prázdnou ( holt zapůjčený inventář ) a já vyrazil směrem na Ústí. Po 18 hodině v pohodě zase na nádraží v UL, ovšem kolegové na mě čekali a uzavírali sázky, kdy se vrátím. Když mě viděli, jak lezu z vlaku, tak se chechtali, co chechtali, to je slabej výraz, všichni se váleli a plazili v prachu a špíně po nástupišti.
A holt jsem byl vot tý doby Franta PERON a nikdo mi to asi už nikdy neodpáře.
Starší deníky na : http://neviditelnypes.lidovky.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat