Jak jsou cejtit Sudety

"Němčina je pro mě dodnes tajemným jazykem z dětství…"řekl básník Radek Fridrich.

Já a moji vrstevníci jsme vlastně první generace, která severní Čechy bere jako svůj domov, cítí nějakou identitu a snaží se ji objevit, poznat tento prostor. Naši prarodiče, kteří sem přišli po odsunu Němců, ani naši rodiče si nějakou hlubší vazbu k tomuto místu vytvořit nemohli. To nebyla jejich krajina, přišli sem za prací, neměli tady kořeny a po válce samozřejmě ani nechtěli řešit, kdo tady byl před nimi. Vždyť Němci byli přece nepřátelé a po nich nesmělo nic zbýt, nesměli zanechat stopu. My jsme první generace, která to chápe jinak, je to náš domov a chceme ho poznat, proto o něm píšeme.

---

Po tom, co tady kdysi bylo, zůstávají stopy - osudy lidí, kteří tady kdysi žili. Rozhovor. a Ukázky

ROSSENDORFER HAHN

Rozpjatý kohout v stožáru mlýna,
s větrem se otáčí, ševelí, zpívá.

Dávná zní píseň v hrobech a maliní.
Pařát je zaťatý, plechový, do lidí.

Bodenbacher vypráví Žibřidovi o zavražděné Veronice Bergert(volně podle smírčího kříže u Kamenické Stráně)

Zajali mordýřku, zajali mordýřku,
Hle, u Rynartic v lesích.

Kdo se k ní přiblíží,
nespočine v klidu, v pánu.

Vrať se, krásná Veroniko Bergert,
tvé vlasy navážem na stonky trav.

Vrať se, krásná Veroniko Bergert,
tvé ruce obtočíme zlacenými stvoly žita.

Vrať se krásná Veroniko Bergert,
tvá ňadra zulíbají nápadníci flosarští.

Mordýřka již visí,
chycena v Rynarticích.

Zabila, zabila, zabila Veroniku, družku,
ze zášti, pro více prodaných korálků.