07 listopadu 2017

Selfíčkaření z minulého století

Když jsem byl mladej a to už je dávno tak se skoro nesmělo nikam jezdit, nejdál do Brna a tak se sedělo v hospodě nebo u někoho na baráku či zahradě, pípa byla hluboko zabodnutá v hlinikovém sudu, kouřilo se(tráva né to sme se báli a skoro stejně nikde žádná nebyla) a povídalo do toho pokaždé řvala hudba z magnetáku protože z rádia mluvil jen Štrougal, Husák nebo jinej fodbalovej reportér a když to šlo tak vždycky hořel oheň. Na stole a zemi se vedle zavařovaček a půlitrů ze kterejch se to pivo pilo váleli věci osobní, cigára, magnetofonový kazety, LPíčka, frťany a teď to příde i fotáky. Nikdo se vo nic nebál protože jsme měli všichni stejný velký hovno a jak někdo něco měl tak to věděli všichni.

Žádný velký značky těch fotáků spíš rusky sračky, bakelitová Smena ten byl nepočetnější protože stál 3kila, Ljubitěl a machři měli Kijev(ten vážil kila dvě) nebo z NDR Praktiku jako já. S přibejvajícím časem a společenskou rozjuchaností jsem hlavně na návštěvě či ještě lépe na významném dnu hostitele votevřel včechny dárky(jen kořalky) a rovnou se s flašky napil, dostaval sem mena že sem prase a dobytek aže se to nedělá většina neřekla nic jen pohrdala, nebo mávla rukou co mě i když si to už tak nepamatuju asi ještě víc nasralo protože sem potřeboval bejt středem pozornosti (dneska už míň) a když mě někdo větším výkonem přebyl tak většinou už vyklidněnej sebral nějakej ten foták a nestřežen se vyfotil, někdy nejen obličej. Fotáky tenkrát měli film větsinou na 36 obrázků nebo na 12 a film se musel nechat vyvolat v prodejně a většinou jsme si hned nechali udělat od každého snímku jedem papírovej obrázek. Ty vole cos tam dělal víš jak na mě v tom krámě koukali a že můžu bejt rád že to nedali rovnou fízlákům, byla jedna z prvních vět co jsme se znovu potkali. Později sem si filmy a fotky dělal sám v temný komoře když sem nešel do práce a měl chodit ale za bolševika dělal jen horník jinak skoro nikdo nic. Vot tý doby teda dělám ty SELFÍČKA i když se to tak dřív neřikalo. Píšu to proto že mě dneska přišlo jedno z osumdesátýhopátýho z Prahy od Zena.

27 ledna 2017

Rockpalast

Nejdřív navohejbat a svařit z ukradenejch trubek v práci televizní anténu. Na střeše jí přidělat na stožár a nasměrovat na Západní Německo, zvlášť na tuneru naladit Baern3(i tam byla potřeba samostatná anténa jen ve vodorovný polarizaci - stejný postup s výrobou) a do baráku vpustit "Mařeny" z Ústí a Litoměřic(někerý sem viděl poprvé). 2x za rok(většinou říjen a duben) pustit z Kolína nad Rýnem Rockpalast a čekat, že se přijdou podívat i fízlové. Poprvé, aspoň v televizi uvidět ZZ Top, Patti Smith, VHO, Grateful Death, Wintra a spoustu dalších a u toho chlastat, hulit, pospávat, řičet nadšením, či jinak se kulturně vzdělávat než se třeba i nad ránem rozednilo.

Obraz se průběžně ztrácel či šuměl byl to analogovej dálkovej příjem, možná pracovaly i rušičky. Pro komouše to bylo ideologicky nestravitelné. Nejlíp to šlo, když byl velkej smog a mlha to jsme měli radost i krásnej černobílej obraz. Jindy to jen(když se venku dalo dýchat) šumělo a občas tam vlítnul na pět či deset minut obraz, ale zvuk z FM rádia-tuneru šel živě k naší radosti furt.

Kdo by se z nás tenkrát nadál že zhruba do deseti let budou Rolling Stones hrát na největším stadioně na světe u nás v Praze.
Važme si svobody zvláště v této době kdy je opět potřeba se svobody zastat a naplno jí chránit. Ptejme se proč nás znova chtějí "ochránit" nebo rovnou vypnout!
Pekky.

Odkazy z Rockpalástu:

06 listopadu 2016

Terezín - Tátovi

Když sem v šedesátých letech začal jezdit s rodičema za tetou do Dolních Břežan za babičkou do Týnce nad Sázavou nebo jen tak do Prahy autem a dálnice tenkrát nebyla tak sem se ptal táty co je to za cihlový zdi tady kolem když sme projížděli Terezínem ve kterém skoro pokaždý snad i v létě se válela při zemi mlha, jo upozorňuju že sem se narodil 10let po konci 2. Světové války, tak mě řek že dřív pevnost a za války koncetrák.
Já: Pudem se tam tati někdy podívat ?

Táta: Ne. Na tu hrůzu si moc malej, běž tam sám až budeš velkej.


Nevím jestli sem byl nebo nebyl dál votravnej dalšíma otázkama ale už tenkrát se mě to zdálo nějaký divný, takhle se mnou táta nikdy nemluvil. S rostoucím věkem přicházely knihy, filmy(i dokumentární), škola i socialistická propaganda já se neptal a táta mlčel ale obraz nejen Terezína se mě do hlavy dostával. Jezdili jsme taky do Stadic za mojim kmotrem který přišel se Svobodou přes Duklu s Rudou armádou a jmenoval se Harry Borger a byl to žid.
Sem křtěnej v našem kostele Pany Marie s křivou věží. Táta sebou přivedl i náhradního kmotra(kdyby farář to podle jména ale i vzhledu poznal a dělal problémy, ale prej nedělal) a proto že dělal tak trochu do fotbalu tak to byl Pepa Vojta co ho Spatra ukradla z Army Ústí a pak kopal za nároďák a v šedesátým druhým byl v Chile, kde nároďák vykopal pro Československo druhou a poslední stříbrnou medaili na M.S. No ale to sem trochu odbočil, takže zpět.

Terezínem sem pak jako už i dospělej projížděl s tím že už se tu budu muset jednou zastavit, ale radlice kterou jsem odsouval osobní poznání se neustále zvětšovala, trochu sem se toho pořád bál a tak vůbec se mě do toho nechtělo. Jezdili jsme tudy na ilegální burzy LPíček třeba do Krčskýho lesíčku nebo na koncerty. Na venkovní zdi nějaký školky, či hřiště byla od Franty Basse(který tu byl a ve 14letech zařval v Osvětimi) tahle básnička která na optimizmu taky nepřidala:

Zahrádka malá
plná růží, voní
cestička je úzká
chlapeček prochází po ní.

Chlapeček malý, hezoučký
jak poupě rozkvétající
až poupě rozkvete
chlapeček už nebude.

Měl sem do dneška za sebou pár pokusů. Jednou jsme s Jirkou Louvarem jeli na kole podél Ohře ale zase sem si řek že sem budu muset zajet s foťákem. Pak sem projížděl tudy i s Hynkem taky nebyl čas. Potřetí jsem tu byl na kole až když dělal Hřib správce na golfovým hřišti a dávno předtím jsem tu taky pobejval jako záložák na povinném vojenském cvičení.
Radlici už tlačit nechci taky je mě přes šedesát tak sem tam tati dneska sfrknul autem a těším se až se zase jednou setkáme, že mě řekneš proč sem měl za kmotra žida.

Ahoj a posílám nějaký fotky. Milan(6.11.2016).

29 srpna 2016

Sršní hnízdo v komíně

Pujčil jsem klíče od chaty kámošovi a večer mu volal jestli je všechno v pořádku, Vopčas ji někdo vykrade. Stalo se to asi 30x takže už neurotickej permanentní stres z překvapení. Všechno je v pohodě mě řekla jeho žena páč řídil od někaď z koupaliště. "...akorát nešlo zatopit strašně kouřej kamna." No jó von má v práci kamna s 12metrovim komínem tam mu tah pomůže zapálit vším, jedu za nim druhej den, tak to dám dolatě.
Po přijezdu, byli zase někde nakoupáku, manželka jestli si nedáme kafe. Jo, a du zatopit. Nejde to, Vyndavám komínek a ve zděři do komína zapaluji noviny a nic.
Blanko di se podívat ven jestli se kouří z komína ? Jen trošku a lítaj tam kolem sršni nebo co to je. No nekecej a du se mrknout, jo lítaj kolem komína čtyřcentimetroví droni. Pokládám si řečnickou otázku: Ty vole, co s tim!

Du k ohništi(tam je signál) a projíždím kontakty kdo by mě moch poradit na první projetí nikdo. Dneska ještě přijede Péťa tak musím vymyslet něco co by moch přivíst či koupit a napadá mě protahovací péro a nějak to zespoda protáhnout s namotaném hadrem namočeným v naftě.
Zkouším volat hasiče:
V komíně ? To je váš oběkt to není obecní ohrožení, mohu vám jen poradit deratizéry. Dík odmítám já si to ještě rozmyslim.
Projíždím znovu kontakty v telefonu, volám Hynkovi je to praktik ale nebere to.
Synovcovi Pepovi:
Ty vole Mílo to fakt nevin co stim ale řekni Blance at to všechno točí.
Domkovi: Musíš na ně zezhora to protahovací péro je nahovno.
Přemejšlim:
Jak by to udělali mladý, asi by jen goooglovali a skončil by to ten deratizér. Když už si vůbec nevím rady tak si řeknu:
Jak by to dělali naši dědové? Nandali by hořící otep slámy do do komína, nebo by na podkovu přivázali drát obalili by ji starejma hadrama namočenýma v petráku a šli by na to. Výsledek je zaručenej i když jim u toho mohla shořet střecha nad hlavou, ale riskovat se musí. Rozhodnuto jinak si sráč Milo. Když sem byl malej tak jsme místo sezení u počítače (ani televize nebyla) vypalovali na louce térovým papírem vosí hnízda ! To je cesta k tíženému průchodu komínem!
Na konec akce se můžete podívat video je zde: https://www.youtube.com/watch?v=JfOvgnWgRt0&list=UUfabUU9UbC0-sjlplqIO5Rw

30 července 2016

Néjen ale hlavně o sedle BROOKS


Jezdím od 10ti a za tu dobu jsem měl šest kol a 15sedel a přitom stačilo jedno a furt ho přendavat, protože by to vydrželo. Naučil jsem se jezdit na "Rakouský balonce"(pak byli i "polobalonky") která měla místo, a v místě kde mají silniční kola přehazovačky - šaltpáku. Bylo to v podstatě kolo které co nejvíc podobalo dnešním horákům! Byl to tříkvalták a kvalty přeskakovaly v zadní kole asi jako dneska Rohloff. Brzdilo se šlápnutím dozádu. Přední brzda na páku s jedním velkým špalkem co zezhora brzdí plášť. Opravdová krása.

V pubertě sem ho jako pubertální nejchytřejší kretén prodal za 150,-Kčs. Půl roku jsem sbíral doma prázdný flašky a nosil je do krámu, lez tátovi pro drobný do kapec a přitom jsem mu krad i cigára ale byli balený jen po deseti tak sem mu bral je dvě aby to nepoznal. Kouřil Astry ty měli myslím i filtr. A když sem měl pak 600,- Kčs tak sem si koupil od někoho ojetou modrou Esku, kterou sem před 18 rokem vyměnil s bráchou za motorku ČZetu 125ccm, co po mojim odchodu na dva roky na vojnu stejně prodal.
Tím bylo až do pádu socializmu vymalováno - nejezdil sem. Jen chlastal a honil i holky a kultůru. V roce 1992 někdo v hospodě Chaloupka prodával Esku, taky modrou. Myslím že asi jiné barvy nedělali. Jako raněkapitalistickej už přivožralej živnostník hurónsky a možná i s trochou nostalgie za stejnou usmlouvanou cenu 600,- Kčs jsem si ji zase koupil. Jezdil sem naní s votočenejma beranama "namachra" asi do třiadevadesátýho včetně mého prvního Tou de Úštěku.
Pak od Adámka sedmi-kolečko s trojtácem Schaufa - s kompletním Shimano LXem. Trochu na mě malej ale ocelovej pružnej rám, dosud nejlepší co jsem kdy měl. To se nedá s pozdějšíma hlinikáčema vůbec srovnat. Najezdil sem na něm asi 18 tisíc kiláků a bouchnul jsem ho pinglovi Péťovi z Chaloupky. Mám takovou teorii pro koupi nového kola že jedna kačka rovná se jeden kilák, což sem se Schaufem splnil.
U Jonnyho sem si poručil Hot Rocka s velkým rámem. Kolo to nebylo ni moc a do dvou let mě ho stejně ukradly ale přejel sem na něm ze Ženevy Alpy až domu, takže špatný taky nebylo.
Takže u Johnnyho další kolo Merida ke kterému jsem si u něj vyžebral co jsem chtěl, pláště Schwalbe Marathon Plus a sedlo s pérama Brooks Flyer který má stejnej koženej vršek jako legenda B17. Po 7000 kiláku mě prask rám kterej jsme vyreklamovali a najezdil sem na něm dalších víc jak 20000kiláku a mám ho dosud.
Protože sem se na motorce BMW650s najel 17000km za 10let a už začínal bát. Dělal sem už píčoviny, že třeba ze zatáčky sem dvakrát vjel do protisměru a padat už mě taky nebavilo, tak sem ji vyměnil za Elektrokolo.
Třikrát sem byl v Mělníce a vybral Haibike xduro-hardnine s motorem Bosch atomu přikoupil ručně nejtované sedlo s pérama a velmi těžké, organické kůže pro maximální pohodlí dálkových cyklistů(to jsem Já) a taky proto že vážím přes 100kilo a prdel mám jak štyrskej valach - Brooks B67 který byl poprvé uveden na trh v roce 1927 a ty péra na sedle udělají jen z kola s přední odpruženou vidlicí hodně kvalitní "celopéro". To je na tom e-kole to nejlepší když nepočítám že se do kopce už moc nezpotím.
A to je tak všechno, co sem vám chtěl říct. Pekky.

23 června 2016

Nordcap Šluknovska

Z Tisé skrz Českosaské Švýcarsko (Sächsisch-Böhmische Schweiz) k nejsevernějšímu patníku Česka kolem na elektriku.
Dvounoční přejezd krajinou plných dobrej lidí a krásnej výhledů. Radost pohledět.
Trasa - http://www.gpsies.com/map.do?fileId=jtsfogpxhdzzophw

29 května 2016

Vlakem a kolem - podruhý

Po čtvrtečním oléé v Krčku sem jel vlakem s kolem do práce, Jirkov u Chomutova se to tam menuje. Kolo teda elektrokolo sem nechal u správcové v poliklinice za 20 minut jsem se u pani zubařky realizoval a jel si koupit na náměstí "Koka kolu" bylo mě trochu šoufl.

Měli jí v pekárně před kerou sem kolo jen nezamčený vopřel. Času vevnitř sem moc nestrávil (dalamánek, vajčkovej salát a mastnej bramborák k obědu sebou).

Venku u kola stáli dva snědý ale praví Jikrováci...

"Co je klucíí zajímaj vás elektrokola ?" Ptám se s přitroublím rádobyvtipně jižanským přízvukem.

"No jóo" povídá první kterej má kšiltovku štítkem dozadu.

Druhej v modrej šponovkách, podobnej těm co holky nosily v šedesátej letech v minulém století pod názvem "kalijopky" od kola ani nezved voči, " ...kolik to stojí" ptá se.

Trochu ale né moc přeháním: "Sto ticíc".

Kalijopka se votočí ke Kšiltovce..."Ty voleé to je už na vraždu.

Balim svejch pět švestek a upaluju ke kostelu sv. Jiljí na náměstí se chytit na "Václava" za kliku.
Za zády slyším: "Pičo, vom nám ho bere".

Trnu, ale pomalu odcházejí tak du pojíst na lavičku, dalamánek byl hnusnej, volamuju kůrku a jako žící nabírám salát. Vnitřkem jak uzrávající důchodce krmím holuby. Trochu bloudím při odjezdu, mezi různejma vodníma přivaděčema nemohu najít Bílinu abych se poní dal proti proudu na Krušný Erzgebirgi.

Bilina je tu ještě krásná. Zase trochu bloudim, pro jistotu dobíjím kolo na Mníšku(jeden velkej a malej Budvar). Na Cinvaldu bouřka dešt, dobijim podruhý(guláš,velkej a malej Gambáč). Ve vosum večer sem po 105km doma.

27 dubna 2016

Ahoj Topolovi !

Jednou jsem vyhazoval Pepu Kadeřábka z auta před barákem, už ani nevím vodkať jsme přijeli.
Asi z rádia Sever které tam sídlí šla pěšky po schodech parta 5 sestříhanej fešáků ve stejných sakách, košilích i kravaty měli přibližný modrý odstín.

Vyhodil sem Pepovi z kufru věci na chodník, zabouch zadní haupnu řekl "Čau" a šel za volant. V tom se ozvalo z druhého chodníku "NAZDAR" mrk sem tam vokem, uviděl "kravatáky", pohrdavě protách držku a used za volant.

Do auta se ke mě vohnul Pepa a povídá "To je Topol"(rozumněj-tehdejší přeceda vlády Topolánek)nějak jsme se uchychtli a my i oni si šli posvim.

A teť se od něho ve Svobodném foru dovídám že lehy skončily a Nepřítel je tu zas... Už mu to, když nemá moc - věřim !

Topol ve Svobodném foru:
S růstem míry přerozdělování a rozsahu sociálního státu se zvyšuje počet neaktivních lidí drogově závislých na státu, na jeho mzdách, důchodech, sociálních dávkách, zakázkách, dotacích. U nás to je určitě přes 60-70% populace. Ti volí přirozeně levici a populisty. Sociální stát a nárůst lidí na něm závislých přináší pohyb voliče mediána směrem doleva.

Občany - kromě živnostníků - přestaly zajímat daně. Vzhledem k počtu lidí závislých na nějaké formě státního příspěvku vyžadují vyšší mzdy, důchody, dávky, dotace a zároveň požadují zlepšit služby. Při tak vysoké míře přerozdělování chtějí nulovou korupci.

Je to kvadratura kruhu. Vede to k nárůstu populismu a nahrává to znovu zájmovým skupinám a oligarchům. Z party chytrých bolševiků, estébáků, svazáků, PZkářů a úspěšných privatizérů vznikla nová česká elita - nová třída magnátů.

24 dubna 2016

Bufetové potěšení


Protože sem prodal motorku, naboural auto, tak jsem musel do práce vlakem a s sebou jsem si vzal tedy kolo. Měl jsem práci na chvilku, takže domu přes Krušný hory, kde v údolí si natrhám medvědí česnek...

Bořeň už mám zmáknutej, tak jsem vyjel na Chlum, nic moc výhled jen z pod vrcholu do středohoří. Přes Ledvice a úložiště popílku do Duchcova.


V bufetu nostalgicko-socialistická gastro nirvána. Sekaná, lutenice, hodně hořčice, žlutá limča a držťková bez rohlíku.
Když sem měl nandáno, tak paní přinesla z kuchyně někomu jinýmu šunkofleky. Koukal jsem na ně úplně fascinovaně a neuroticky rozhozený, že pan bufetář povídá: ...dáme poloviční porcičku? S nadšením jsem souhlasil. Fleky na talíři pokaždý a bez rozmyslu hodně maguju.

Trochu starší chlap co stál vedle s lahváčem povídá: To dělám taky.

Reaguju: ...to máme z vojny, jinak se to tam nedalo sežrat.

Lahváč: Kde si sloužil ?

Já: Brno, Budějice.

Lahváč: V Marijánskejch ? Tam sem sloužil já.

Já: Né na letišti, ale tam jsem byl pak na cvičení.

Bufetář ..to já byl u radistů v Berouně.

Další chlapík co se krmil na stojáka držkovou: Já v Pezinku, na Slovensku to stálo za hovno.

Mezi soustama a lokama to bufetářsky hučelo jako v úle. Tlachalo se o vojně a jak to fotbalisti z Teplic pokurvili s Duklou, žádnej utečenec, žádná politika, no nádhera. V tu chvíli jsem se do Duchcova chtěl okamžitě přestěhovat, ale jen jsem sed na kolo a odjel.
Pro kouknutí na fotky jdi sem - https://www.zonerama.com/pekky/Album/1461180

11 února 2015

Oliver Perry Smith


...byl asi velkej machr !


Před První světovou válkou se hlavně v Saském Švýcarsku objevil horolezec z jiného kontinentu ale byl spíše jak z jiné planety. Jmenoval se Oliver Perry Smith(*11.10.1884). Přijel za matkou do Drážďan v roce 1902 z Filadelfie v USA a stala se z něho legenda.

Ve škole na místní Technice se Oliver seznámil s místními lezci a velmi brzy po svém příjezdu začal "škodit" v Sasku, což mu zůstalo až do jeho 28 let, kdy lezení pověsil na hřebíček.


Jak vzpomíná Albert Kurze v ročence Jahrbuch für Turistik, 1954: "První květnovou neděli roku 1902 jsem s kamarádem lezl na věž Hinterer Ganskofel, když tu na mě z komína vedoucího na vrchol dolehne gejzír nadávek a hekání namixovaný slovem "goddam". Po několika minutách z komína vylezl mladík, chvíli váhal, pak nás pozdravil a sedl si vedle nás na polici pod vrcholovou stěnkou. Hoch měl na sobě okované boty, anglický sportovní kostým a široký klobouk.
Vysvětlil nám, že v těch botách vrcholovou stěnku sólo nezdolá, tak jsem vylezl na vrchol a nabídl mu druhý konec lana.

Představil se jako Oliver Perry Smith z Filadelfie a říkal, že zde trénuje na výstupy v Alpách…a tak začalo jedno velké horozeleckého přátelství. Každou neděli jsme pak jezdili lézt společně.

O další akci je dochovaná zpráva z dopisu příteli Fehrmannovi z roku 1908. Perryho slovy, komentujícími prvovýstup na věž Haupt Drilling: "Hoyer stál vedle hladkého žlabu, Hünig na jeho ramenou, zatímco já jsem z boku Hüniga nadzvedával, až konečně dosáhl na chyt a překonal tak obtížné místo. …Následoval traverz vpravo a 5 metrů nahoru…Hünig již zkušeně lezl po mojí ruce, pod vrcholem se však objevily potíže a on spadl na moje záda, ve vzduchu se přetočil, trefil hlavou skálu. Krev tekla proudem, zabarvujíce pískovec do ruda. Za chvíli se Hünig posadil na polici a proklínal Boha a svět vůbec…bylo jasné, že vrchol musím zdolat já, zvláště když pod věží bylo početné obecenstvo z drážďanského lezeckého oddílu Schwarzer Komin, jehož někteří členové nesli černou vlajku se smrtkou - znakem jejich oddílu. Po mnoha pokusech a zatlučení kruhu jsem o půl třetí stanul na vrcholu a vztyčil naši vlajku. Dobral jsem své spolulezce a musím říct, že bez nich by tento výstup nebyl možným. Věž je 31 metrů vysoká, mnohem vyšší než jsem myslel a konečně jsem zavřel hubu Löschnerovi." (Paul Löschner byl tehdy jedním ze špičkových lezců, který se o výstup na Haupt Drilling pokusil dříve a shledal to neslezitelným.)

Fehrmann na svého kamaráda vzpomíná: "Perry-Smith byl nejsilnější osobností, kterou jsem kdy potkal. Měl talent dělat věci monumentálně… ať už šlo o hledání prvovýstupů ve skále či v ledu, či noční rallye s jeho Bugatti, popřípadě v přátelských pitkách. Nebyl rozhodně svatým a ani jím být netoužil. Pouze málo lidí opravdu vědělo, že pod jeho někdy drsnou šlupkou bije ušlechtilé srdce."

Oliver se za volantem svého Bugatti. Vedle něho sedí přítel Rudolf Fehrmann.

Vybrané Saské(G.T.) výstupy Perryho:

1. března 1903 vstoupil na saskou scénu Oliver Perry-Smith společně s Albertem Kunzem svým prvním prvovýstupem na Falkenstein cestou Kunzeweg IV.

19. září 1905 Oliver dělá stoj na hlavě na vrcholu Barbariny poté, co byl první, kdo jí vylezl...

27. května 1906 první výstup na Jungfer - "Alter Weg" VII. Je to první cesta ve stupni VII (UIAA VI-), dnes spíše za šest, díky erozi chytů, D.E. - ale pozor, z police je to ke kruhu (jedinému na cestě) sakrametsky daleko.

24.červen 1906 výstupem "Perrykante" VIIb na Spannagelturm v Bielatalu poprvé dosažen stupeň VIIb (VI UIAA). Opět O. Perry-Smith, tentokrát s Arthurem Hoyerem.

3. září 1906 další, tentokrát spárové VIIb - "Südriss" VIIb na Dreifingerturm - Rudolf Fehrmann a Oliver Perry-Smith.

9. září 1906první výstup na Teufelsturm - "Alter Weg VIIb (VIIc)" čtveřicí Oliver Perry-Smith, Walter Hünig, Arthur Hoyer a Rudolf Fehrmann. Ve své době považován za nejobtížnější výstup. Je to i nejtěžší prvovýstup Perryho Smithe. D.E. - Mimochodem je to velmi nebezpečná cesta, málo lezená, všichni raději při výstupu na tuto monumentální věž volí těžší cestu Talweg VIIIa. Výstup vedl sedmnáctiletý Walter Hünig, spolulezci mu byli Oliver Perry-Smith a W. Baudisch.

Někdy překvapoval kamarády kanadskými žertíky přestože byl Američan, třebaže na vrchol věže potajmu vynesl kolo. Tak ho v roce 1912 na fotografii zachytil Walter Hahn.

Další neuvěřitelné kousky:

Vylezl ve své době jako jediný na světě Matterhorn 13 krát - jednou ve tmě.

Bez jištění vylezl na Eiffelovku.

Během zimy v Evropě, zpropagovával lyžování a stal se první americký mezinárodní lyžařský šampion. Vyhrál rakouské skokanské a běžecké tituly v roce 1914.

Byl jednou zatčen za opíjení a narušování pořádku v obci Bad Schandau. G.T. - V roce 1907 byl na tři měsíce internován na zámku "Sonnenstein" . V amoku ohrožoval své okolí pistolí, demoloval nábytek a vše v okolí. Po zatčení v Bad Schandau ale uprchl z cely. Byl deportován do USA ale vrátil se.

Vlastnil Bugatti se kterým jezdil ďábelsky rychle nejen do skal, ale po celé Evropě. Několikrát se proto dostal s policií do velkých potíží.

Do USA se vrátil před První světovou válkou v roce 1914 se svou ženou Agens a tříletým synem Illkem a do Saska se již nikdy nepodíval. Své syny od lezení odrazoval slovy, že je to příliš nebezpečné, a podporoval je v lyžování.

Jak řekl jeden z dnes již stovky nestorů Labského lezení, Dan Eminger: "Jaktože o něm ještě Hollywood nenatočil film !"

Zemřel v 13. května 1969. Čest jeho památce !

11. 2. 2015. sestavil: Milan Pekky Bouška.
Doplněno od: Eminger Dan(D.E.) a Gerhard Tschunko(G.T.) další - Komentáře k článku.

Liškou ke zdi Neumím psát recenze ale musím. Nechci si instalovat co furt v PC nepoužívám ani to moc neumím používat(myslím že je to celé a...