Miroslav "Willy" Kubíček

Oznamujem všem že dne 14. června 2010 tragicky zahynul ve věku 55 let.

Steve Seasick nad Berlínem

Nebe nad Berlínem bylo šmolkově modré a líně na něm polehávaly mráčky ze Simpsonů. Bylo krásně, teplo a východní Němky se rozvážně projížděly na kolech. Neměly podprsenky a tvářily se tak nějak oduševněle proti českým peroxidovým blondýnám, oblečeným v teplákách z vietnamský tržnice....

Z trochu uhoněného východního Berlína jsme kolem torza pověstné zdi prchli přes most na západ. V uličkách Kreuzbergu jsme se rázem ocitli v jiném světě. Tahle pověstná čtvrť si pořád drží skvělou atmosféru.

---

Stačí najít nejbližší hospůdku, sednout si na předzahrádku na chodníku, a dát si pivko.

Kolem pozorujeme cvrkot. Turci se zahalenými manželkami se mísí s pokérovanými punkáči a vypelichanými máničkami. Všechno a všichni jsou ve velký pohodě. Žádnej stres, žádný zakaboněný tváře. Berlín, jak známo, je město levičáků. Dá se říct revolucionářů. Dvě hoďky se na sebe můžeme usmívat. Při hlubší debatě bychom si možná vjeli do vlasů... (Fota zde)

No, ale s Martinem Galeristou, Vladimírem Hendrixem a opravářem elektrických křesel Pekkym jen v klídku popíjíme, říkáme frky a těšíme se na večerní koncert Seasick Steva. Koná se ve Fritz klubu na Postbahnhof. Stylová budova starého poštovního nádraží slibuje sama o sobě nevšední zážitek. Uvnitř jsou příjemný prostory a moc pěknej klub, kam se vejde asi tak 1000 lidí.

Předskokana dělal Stevovi hudebník původem z Izraele, který si říká Yoav. Kapku vystajlovanej mlaďas. Hrál jen na akustiku a bohatě využíval kytarovej delay, jehož pomocí vrstvil rytmický a melodický kousky na sebe a do toho ještě zpíval a hrál. Bylo to docela zajímavý. Ale po třech písničkách už to docela stačilo. V deset večer, když už jsem sotva stál na nohou a byl uvařenej z vedra, který uvnitř panovalo, napochodoval na pódium Steven i se svým bubeníkem Danem Magnussonem. Oba, ač už v letech se s vervou pustili do své představy deltského blues (you tube). Steve střídal své home-made artefakty, skoro na každou píseň jiný. Nevynechal ani svou proslulou třístrunnou kytaru a přidal i historku, jak k tého japonské »krásce« přišel. Probral snad repertoár ze všech svých alb. S určitostí jsem zaregistroval tři. Muzika měla neuvěřitelný grády. Jakoby pánové zrovna neťukali na dveře sedmdesátky. Prostě dvě hodiny velký parády.

Seasick Steve, vlastním jménem Steven Gene Wold (1941). Utekl ve 13 letech z domova před svým otčímem, který jej surově bil. Potuloval se po celých Spojených státech až do roku 1973. Dlouhé vzdálenosti překonával na nákladních vlacích a dělal příležitostné a sezonní práce na farmách. Žil jako hobo (potulný dělník a vagabund bez domova). Sám o tom říká: Hobos jsou lidé, kteří se potulují a hledají práci, trampové jsou lidé, kteří se toulají, ale žádnou práci nehledají a bums jsou ti, kteří sedí na prdeli a nic nedělají. Byl jsem každým z nich.

V 60. letech začal cestovat a jako hudebník vystupovat na veřejnosti. Přátelil se prý i s Janis Joplin a Joni Mitchel. Živil se i jako námezdný muzikant a studiový technik. Na konci 80. let žil v Olympii blízko Seattle. Mezi jeho přátele na nezávislé scéně měl patřit také Kurt Cobain.

Pracoval jako producent a session hudebník. Hrál i v pařížském metru jako street performer. V roce 2001 se usadil v Norsku a vydal svou první desku nazvanou CHEAP (2004). Následovalo další album DOG HOUSE MUSIC (2006). Na Silvestra 2006 si ho pozvali jako hosta do vysílání televize BBC a Steve se stal doslova přes noc slavným. Objevil se na všech vyhlášených festivalech v Británii a na kontinentu. Získal řadu významných ocenění (Brit Award, MOJO Award...). Následovala další alba - I STARTED OUT WITH NOTHIN AND I STILL GOT MOST OF IT LEFT (2008) a MAN FROM ANOTHER TIME (2009). Přezdívku Seasick (mořská nemoc) Steve přijal poté, co se přeplavil do Norska a cestou mu bylo na lodi blbě (pokaždé mám mořskou nemoc, říká Steve).

Diskografie:

2004 - Cheap

2006 - Dog House Music

2008 - I Stasted Out with Nothin and I Still Got Most of It Left

2009 - Man From Another Time

2010 - ...Songs For Elisabeth

Jak sem jel Krále Šumavy

Jelikož svalová horečka pozvolna ustupuje, krev z levého ucha teče jen při prudším pohybu, a sádrový krunýř okolo páteře již tolik netlačí, rozhodl sem se v několika odstavcích zaznamenat zatím nejintenzivnější sportovní zážitek svého života.

Celá akce začala poměrně nevinně. Barevným letáčkem zobrazujícím šlachovitého mladíka s hranatými rysy, v přiléhavém barevném cyklistickém dresu, ledabyle opřeného o luxusní horské kolo. Hezoun byl doprovázen lživým textem slibujícím nevšední sportovní zážitek v technicky náročném terénu.

---

Propagační materiál dále popisoval nezáživné podrobnosti jako převýšení (několik km), profil tratě pro zdravé cyklisty (?), dále již zajímavější rockové skupiny, pivo a gulášek v cíli. Nabízel dokonce i dvě varianty závodu: krátkou (78 km) a normální (100km).

Dnes už nejsem schopen pochopit, že v jakémsi sportovním oparu(možná naladěn pravidelným sledováním Branek bodů vteřin?) jsem vážně zvažoval stokilometrovou variantu. Byl jsem snad i pod vlivem vzpomínek na nedávných 45 km na silničním kole po hladkém asfaltu, z mírného kopce s větrem v zádech? Kdo ví. Ale co, přeci se napoprvé nebudu přepínat, řekl jsem si,a nakonec zaškrtl KRÁTKOU variantu. Při pozorném čtení dále pochopíte, že právě v tu chvíli jsem se pravděpodobně podruhé narodil.

Fáze nultá - příprava

Po důkladné analýze svého cyklistického vybavení jsem zhodnotil,že jsem nebarevně sladěný a veskrze málo sportovně vypadající. Toto se nejevilo jako větší problém, a o pár dní (a tisíců kč) později jsem při pohledu do zrcadla v první vteřině myslel, že stojím v těsném zákrytu za Lance Armstrongem. Po této operaci nastala důležitá fáze holedbání, během které všichni kamarádi,známí, příbuzní, jejich známí a příbuzní byli dopodrobna seznámeni s tím,jaký že jsem to chlapák, když se účastním velkolepého závodu v drsném terénu. Pravda, při letmém pohledu na internet jsem zjistil, že podobných chlapáků je v republice ještě cca 3,5 tisíce, to mne ale ještě více utvrdilo v tom, že závod bude hračkou i pro nesportovní veřejnost, a že tedy dopoledne si sjedu toho Krále a odpoledne si hodím lehký tenísek. Kolo jsem řádně umyl a pro větší efekt polepil barevnými samolepkami typu "I love triatlon" a "no pain, no gain". Myslím také, že jsem byl jediným účastníkem s vyžehlenými puky na cyklistických šortkách.

Prostě - v předvečer závodu jsem byl ready.

Fáze první - před startem

Příjezd na místo závodu proběhl bez problému, slunce svítilo a vyleštěné kolo na střeše služebního vozu vysílalo do okolí mnohoslibující pablesky. Už parkování se ale ukázalo být menší výzvou (s ohledem na další průběh dne však zanedbatelnou), jelikož parkovací plocha náměstí nejmenovaného městečka, soudě dle bílých čar na dlažbě, byla dimenzována přesně na 8 vozů. Okolo sedmé ráno se nás tam sjelo několik tisíc. Poté, co jsem po půlhodině ježdění našel parkovací místo v rákosí asi 3 km od města snad stojí za zmínku to, že již v té chvíli jsem zacítil první lehké známky únavy. Odmontování kola ze zahrádky, navlečení lesklého dresu, přičísnutí vlasů navlhčeným hřebenem a lehká projížďka zpět na místo registrace byla už pouhá rutina. Taktéž namontování plastového čísla na mé kolo (promo model z Tesca za 5990,-) bylo docela snadnou záležitostí. Poté jsem se snažil protlačit se na náměstí, kde se mezitím již formoval hučící dav větrem ošlehaných horalů a mužatek všech věkových kategorií.

Již na první pohled bylo zřejmé, že na místo v první, ale ani padesáté startovní řadě nedosáhnu, a že tedy boj o stupně vítězů mě bude od počátku neférově ztížen. Když jsem následně zaujal poměrně netaktickou pozici hned vedle prodejny dámského prádla v zadní části náměstí, jen se závistí jsem mohl sledovat šťastnější účastníky protřepávajíce svalstvo o cca půl kilometru přede mnou. Uklidnilo mne ale, že kola mnohých nebyla zdaleka tak čistá a barevná, jako to moje. Zde malá příhoda: Při zaujímání startovní pozice jsem nechtěně zavadil šlapkou o lýtko Diskobola stojícího vedle mne. Promiňte, špitl jsem. Odpověď hrdelním hlasem mne měla varovat: "Neřeš vole, co je pod pět stehů se nepočítá."

Fáze druhá - start

Konečně zazněl výstřel. Očekáváte-li dramatický popis prvních metrů závodu, budete zklamáni jako jsem byl já. Ještě dalších cca 5 minut jsem totiž stál na místě, poté opatrně vedl kolo mezi masou tlačících se a různě nasedajících závodníků. Po nasednutí a ujetí asi 5ti metrů jsem po

nárazu do jakési stařeny (co ta tady mezi námi špičkovými atlety proboha dělá, napadlo mne) jsem poprvé spadl. ¨

Fáze třetí - závod

Ti z vás, co někdy viděli tisíce cyklistů deroucích se kupředu, by asi byli vykuleni méně než já. Při jízdě na kole jsem totiž zvyklý vidět jednak na zem, jednak dále než 5 cm před sebe. Toto bohužel možné nebylo.Jen podle nárazu řidítek do dlaní navlečených do křiklavě červených

rukavic jsem pochopil, že jsem poměrně brzy opustil (tehdy jsem ještě netušil že navždy) asfaltovou cestu, a vydali se vstříc kořenům, šutrům a roklím.

Na asi pátém kilometru jsem podle barevného hada vinoucího se do prudké stráně přede mnou odhadl, že se pohybuji někde na 300.-500. místě. Toto zjištění bylo pro mne v tuto fázi závodu prudkým zklamáním, neboť během svého holedbání známým jsem tvrdil, že přeci jdu na první stovku! Navíc na mne každou chvíli někdo ze zadu štěkl "pravo!" a pak zase "levo!" a já se postupně propadal hlouběji do startovního pole. Začínal jsem se také lehce potit, což mne rozladilo, neboť jsem chtěl vypadat přitažlivě na cílové fotografii.Po 15 kilometrech jízdy do prudkého kopce proti slunci(občas prostřídaného krátkým ale zato velmi příkrým sjezdem po kořenech či kamenech vyschlého potoka) jsem pochopil, že musím poprvé změnit taktiku.

Tato změna proběhla z "Umístit se" na "Dokončit". V tuto fázi závodu se tento cíl zdál poměrně reálný, neboť ani já, ani nikdo jiný okolo ještě nekrvácel, nezvracel ani nebrečel. Jenom snad někteří volili ostřejší slova, když za pomocí zubů a nehtů již po sedmé měnili duši či řetěz. Asi měli levná kola.

Na třicátém kilometru se objevila první občerstvovací stanice. Konečně přišla má šance na lepší umístění!! Vychytrale jsem ostrou jízdou minul desítky závodníků, co zastavovali, nabírali iontové nápoje, banány, pomeranče, či energetické tyčinky. Já pouze dopil v jízdě poslední zbytek zteplalé žluté limonády z cyklistické láhve, a vrhl se vstříc nejdelšímu stoupání závodu mnohakilometrovému krpálu vedoucímu kamsi do mraků. Teplota v tu chvíli dosahovala asi 30 stupňů a na mne po chvíli začala doléhat první krize. Zhruba od této této chvíle pro mne závod ztratil přesné kontury.To,co se odehrávalo dál, se pokusím slepit ze vzpomínek přes své vnímání v jakési mlze, z útržkovitých záblesků paměti, a z vyprávění ostatních. Po několikakilometrovém stoupání v ostrém slunci jsem soudě podle kamzíků, orlů a nízkých ohnutých stromků byli na samém vrcholu Šumavy. Slunce rvalo a vzduch řídnul. Teď měly přijít ty táhlé sjezdy, které snad slibovaly relaxaci a slastný odpočinek! Nestalo se tak. Nebudu vás zdržovat popisem těchto částí závodu, možná si jen zkuste představit jízdu prázdným korytem divoké řeky, ve sklonu vodopádu, do které bouře nanesla kořeny, kusy stromů a lidských těl. Odvaha některých borců při sjezdech byla šokující, za řevu a řinčení součástek se řítili do údolí, zatímco já (a nebyl jsem sám) jsem vedl kolo dolů po srázu mezi stromy a kapradím, a střídavě si otíral krvácející rány a slzy. Sjezdy byly proloženy prudkými stoupáními po podobném povrchu, kde již o cyklistice nemohlo být ani řeči.

Nevím,jak se ve sportovním slangu nazývá tlačení kola do srázu. Jsem si ale jist, že mnohakilometrová chůze v cyklistických botách (pro necyklisty: střevíce s kusy ostrého železa přišroubovaného k podrážkám) nebude do budoucna patřit k mým oblíbeným kratochvílím.

Přišel čas na další posun v taktice z "Dokončit" na "Přežít". Druhá občerstvovací stanice mne již uvítala bez větších nároků na umístění. Odhodil jsem pomlácené a zabahněné kolo a spadl bezvládně do kádě s iontovým nápojem. Přišla však nečekaná komplikace! Díky naprostému

vyčerpání (Naprostému ? Ó,jak jsem se pletl, byli jsme teprve na padesátém kilometru) žaludek odmítal cokoliv přijmout! Při zvracení jsem ale koutkem oka zahlédl, že v předklonu či kleku je i mnoho spolubojovníků, to mne uklidnilo.

Někteří dokonce vypadali, že již nežijí, soudě podle polohy jejich těl a křečovitých grimas obličejů.

Asi 15 minut jsem poté ležel na zádech, občas se napil, ublinkl, znovu napil, až jsem do sebe násilím vpravil něco tekutiny. Na jídlo jsem si netroufl, tak jsem si alespoň nacpal do propocené kapsy pár energetických gelů. Poslední fáze boje o život mohla začít. Podle propočtů v této chvíli zbývalo necelých 30 km závodu. Slovo závod již používám ve velmi volném kontextu, neboť skuteční závodníci byli již v ten moment na stadionu, poslouchali zmíněné rockové kapely, popíjeli

pivečko, a pozvolna se po vyhlášení vítězů všech kategorií rozjížděli do svých domovů. My ostatní bojujíce o umístění ve třetí tisícovce jsme se však dále rvali o život. Z 24 převodových stupňů mě fungovalo již jenom 8, což však nehrálo roli, neboť při chůzi vedle kola přehazovačka Shimano Ultegra často ke slovu nepřijde. Zadní brzda byla také již jenom pro okrasu, což mne dále diskvalifikovalo i při sebemenších sjezdech. Přední brzdu jsem totiž po čtyřech pádech levým loktem na šutry přestal požívat. Při krátké odpočinkové pauze (kterou jsem čerpal každých asi 500m) mě letmý pohled na hodinky varoval, že odpolední tenis již nestihnu, neboť jsem na trase už nějakých šest hodin.

Očima jsem propaloval svůj cyklometr, který jako jedna z mála věcí na mém kole z Tescoletáčku ještě fungovala, a přes slzy odpočítával kilometry. Konečně!! 76 77 78 79?? Co to? Kde je stadion? Hudba? Na 80. kilometru, uprostřed hlubokých šumavských hvozdů mě došlo, že letáček byl pouhým propagačním trikem, a že organizátoři závodu vzdálenost pouze odhadli, s odchylkou plus minus pár kiláků, no a co?? V tu chvíli mně přešla chuť žít. Narval jsem do sebe poslední odporný sladký gel a byl připraven každým metrem zkolabovat. Na zhruba 83. kilometru jsem konečně v dálce uviděl polní cestu. A po ní i silnici vinoucí se mezi domy v dáli! Na 85. kilometru byl definitivní konec.

Vklopýtal jsem, ne nejel jsem, neboť cílová rovinka byla opět do kopce na stadion, ne nepodobný Venclovskému po jeho památném pokoření průlivu. Rozdíl byl pouze v té změti trubek co jsem vláčel za sebou. Nálepka "no pain-no gain" visíc z rámu volně flirtovala ve větru a já věděl, že počet účastníků v příštím ročníku bude pouze 3499.

Epilog

Správný chlap má zkusit alespoň jednou v životě opravdovou bolest.

Alespoň se to tak říká. Ženy mají porod. My máme Krále Šumavy.

Přemluv bábu, zachraň Česko.

Jsem důchodce - geront

a moje manželka je tedy důchodkyně - gerontice. Když si to pádíme na nateklých revmatických končetinách protkaných křečovými žílami a vyzbrojeni holemi do nedalekého Kauflandu, nedivím se, že budoucnosti národa, mladým, úspěšným a pracovitým workholikům, připomínáme starého havrana a obstarožní vránu se schlíplými křídly.

---

Věkově jsme dohromady přesáhli hranici stotřiceti let, společně vlastníme šest dosud zdravých i když značně zežloutlých zubů, dvě hole, jednu endoprotézu o níž se dělíme, dvě sklenice na umělé chrupy, jednou cukrovku, dvakrát sklerózu, též jednou těžkou brontichidu, rovněž po dvakráte brejle celkově o osmi dioptriích, v uších naslouchadla, předplacenou kremaci s květinovou výzdobou i se smutečním řečníkem a výčitky svědomí, že naší zanedbatelnou přítomností vyvoláváme negativní emoce u našich věkem daleko mladších a produktivních spoluobčanů a pobíráním důchodu, byť mrzkého, to za celoživotní dřinu, bráníme svým stářím vzrůstu národního blahobytu. Jsme nepoužitelní, neschopní, kontraproduktivní, zbyteční a nikomu ku prospěchu. Tedy byli jsme až do chvíle, kdy dvě vědoucí a vše znalé zářné hvězdy českého stříbrného plátna domluvili v  jejich inteligentním videoklipu nejen bábě,ale i mně dědkovi, abychom zachránili Česko před rudým socialismem a odevzdali naše hlasy při nastávajících volbách pravici, jejíž skvělé politické strany oplývají empatickými, soucitnými, neúplatnými a čestnými politiky, jejichž jména si ponecháme raději pro sebe, neboť při jejich vrozené skromnosti a totální absenci sobecké pýchy by se po zveřejnění jejich nicotností a nedej bože přikrášlených tváří, zarděli bezmála panickým studem. Pravice,či levice,chapadla pokrytecká lživá a mnohdy hrabivá, neotravujte nám zbytek života debilními hloupostmi a nechte nás aspoň v klidu dožít. Amen.

Milan Charoust - milan.charoust@seznam.cz

Telnice - krutá bouračka

Muj Bulvár

správu se snažím podat bulvárně objektivně protože mám kamarady který se tim živí (bulvárem) a chci jim udělat radost že mě něco naučili.

 Tak sem mazal řetěz u kola v autobusový zastávce před dalším stoupánim na Adolfov v Telnici na křižovatce "U zelenýho stromu" , najednou bomba že sem se skoro pokakal a deset metrů odemě si na bok lehnul poskej kamijón a jak je vidět taky hořel. Chudák řidič.

---

Pozor ! Hřiště v Střížovické ul. 2 - Schůzka s primátorem

V pátek 30.4. 2010 proběhlo 2. jednání s primátorem. Byly probrány dvě varianty možného řešení.

Varianta 1 - výměna pozemku p. Vrbíka za jiný městský pozemek

P. Vrbík byl seznámen s návrhem výměny za jiný městský pozemek. Do konce května se má vyjádřit jestli na tuto variantu řešení přistupuje. (po případném městském pozemku, který by se mu líbil na výměnu , se má poohlédnout sám)

---

Varianta 2 - přesun sportoviště a dětského hřiště nad plaveckou halu

Primátor variantu 2 rozpracoval. Nechal zpracovat studii, jejíž součástí je vizualizace prostoru nového hřiště a odhad nákladů. Úpravou parkoviště by vzniklo multifunkční hřiště na fotbal, tenis, volejbal, nohejbal plocha na basketbal s košem a malé oplocené hřiště pro nejmenší obsahující 5 herních prvků. Součástí by byla úprava svahu, vymýcení části svahu k cestě na Studánku, a úprava dojezdu , tím by vznikla bezpečná plocha pro bobování.

Primátorovi se tato varianta líbí a uvažuje o tom, že hřiště město vybuduje nehledě na to jak dopadne směna pozemku s panem Vrbíkem.

Příštím krokem z naší strany má být vypracování memoranda. Memorandum bude obsahovat kroky, které učiní Magistrát, aby dostál závazků slíbených primátorem a nehrozilo by tak případné smetení ze stolu po volbách. Společně pak podepíšeme.

Další schůzka je na začátku června.

Dále zjistíme, jaký je stav námitky ke konceptu ÚP, kterou jsme podali. Odbor územního plánování MmÚ by měl mít v květnu jasno. My budeme informovat, zda-li byla námitka přijata anebo odmítnuta. Pokud byla odmítnuta, zveřejníme na těchto stránkách zdůvodnění odmítnutí.

Byla též zmíněna možnost partnerství mezi městem a občany Klíše na bázi občanského sdružení.

První článek - klikni zde http://usti.blog.cz/1003/pozor-hriste-v-strizovicke-ul-ohrozeno

Důchodcovo ranní probuzení

Už před pátou ranní budí mě hlasitým houkáním a roztouženým kňučením náš teriér, fenky hárají a ten bezmála čtrnáctiletý smilník žádá si brzkou procházku s případnou milostnou avantýrou. Stařecky vleču se z postele, v kuchyni zapínám rádio a ejhle, nezničitelný cukrouš Kája Gottů se ptáčka vyptává, kdepak své hnízdo má, urychleně přístroj vypínám ve zlé předtuše,  že by mohla v produkci evergrínů následovat další hvězda českého popu Jakub Smolík, či věčná pěnice Helenka Vondráčková.

---

Trpce zalituji ztracené blahodárné ranní čtvrthodinky uváděné za minulého režimu Husák end comp. , sloužící mi k bohapustému klení,kdy v břinkotu klavíru a úsečných povelech cvičitele, mohl si pracant před nástupem do fachy kostru protáhnout shyby, kliky,dřepy a jinými vylomeninami a optimisticky se vydat budovat šťastné zítřky, jež nás minuly a vyhýbají se nám záhadnými oklikami i dodnes. Už nenadávám, nespílám ani nezlořečím, našeho domu, po chodníku plném vykotlaných děr a povšimnu si čerstvého nápisu nasprejovaného na kus zdi kde ještě omítka drží pohromadě, s důchodci do plynu, zbystřím pozornost zdali na mne nevyrukuje nějaký mladík s bejsbolovou pálkou, ale vzápětí se napomenu, co by tady tak časně naše mládež dělala, určitě ještě vyspává a v klidu si užívá podpory v nezaměstnanosti či sociálních dávek. Na pusté ulici mě míjí hlouček zachmuřených ukrajinských dělníků, zaslechnu jen útržek z jejich mluvy, job tvoju mať. Nejsem polyglot, ale překlad do mé rodné řeči mi nečiní problémy. U odpadových kontejnerů naproti se činí parta mých spoluobčanů tmavší pleti, do připraveného dětského kočárku s rozvrzanými koly nakládají úlovky vyhrabané z hlouby toho neřádstva, co se jim nehodí ponechají pohozené na zapraseném asfaltu. Přátelsky jim domlouvám, aby to svinstvo dali nazpět do kontejneru, dostává se mi briskné odpovědi, vyliš nám prdel gadžo. Můj teriér temně vrčí,domlouvám mu aby se choval vstřícněji, ještě by mohl být obviněn z rasismu. Namířím si to zkratkou přes jediný park v naší noblesní městské čtvrti, lavičky překlopené, na jedné z nich vyspává přikrytý novinami bezdomovec, hledím do tváře, jež pozbyla veškerou naději, kdepak své hnízdo ptáčku máš, odpadové koše vysypané s urvanými plechovými poklopy, v trávě psí lejna a všude okolo poházené papíry a prázdné pet láhve, v křoví krčí se malý opuštěný kocourek černý jak úhel a vyhladověle mňouká, hle páně Ladův nezbeda, můj oblíbený hrdina z dětství, kocour Mikeš, kdepak kocourku tebe nedáme a jemně jej zastrkávám do úkrytu pod bundou. Zamířím k trafice, vyhnu se díře na které chybí železný poklop, ve tmě by si tu jeden hnáty přelámal. Trafikant skloněný nad novinami vzhlédne, četl jste to v Halo novinách, ptá se. Nemám nejmenší chuť konversovat s bývalou máničkou proměněnou hamižností v čecháčkovského hovnivála, trnoucího v obavách, že mu seberou po volbách trafiku. Kupuji si noviny, nahlédnu do nich, je před volbami a ze stránek na mne hledí vyretušované tváře politických nýmandů kandidujících za náš zdecimovaný a opomíjený ústecký kraj trpící pod kuratelou mocichtivých pobertů, vhazuji noviny do odpadového koše a s pocitem náhlého probuzení, osvobozen ode všech vzletných frází, prázdných slibů a žvástu odcházím domů, můj teriér s mordou vnořenou do trávy pátrá po pachu hárajících nevěst, dopřávám mu tu radost.

mailto: milan.charoust@seznam.cz - Ústí nad Labem

M. Tlusý - Beermageddon

Subject: pozvánka na promítání

---

"Na planetu Zemi se řítí obrovský sud piva a je třeba tomu zabránit."
Promítání polovečerního hraného filmu Beermageddon. (tak trochu jiný katastrofický film)

Zdeněk Urban - Komiks

GALERIE SUTERÉN zve : pátek 2. 4. až pátek 14. 5. 2010

Výtvarník Z. Urban (* 18. 2. 1935)

Vám představuje komiks ze svého života, ve kteřém se dovíte jakou školu, jakou práci a jaký život prožil.

To vše pod názvem MOJE nejen BLBÉ DVACÁTÉ STOLETÍ.

---

Muj brácha - FRANTA PERON

^{O sobě :}

^{Někdy na konci sedmdesátých let minulého století se jedna parta rozhodla, že bude prodávat pivo na nádraží. Byla to nepředstavitelná zábava, někdy sice dost blbá, jako když přišel maník z Obchodní inspekce kontrolovat ceny a jak to, že máme troje - jedny pro nádražáky, jedny pro osobáky, jedny pro rychlíky. Jeník Š. se s ním musel za těžce vydělané peníze ožrat a vyřídit to. Nakonec byli nejlepší kamarádi, stěžoval si, jeho vyhodili v roce 68 z Mladé Fronty atd.}

^{Braly se všechny druhy peněz a jakákoliv měna vzhledem k dobrým stykům v bance. Obsluha většinou košíkáři dosti vysokých postav, takže pivo i z kolejiště šlo pohodlně servírovat. Jeden nejmenovaný urostlý až odrostlý maník na nástupišti podal pivo, dostal pětimarku, pokoušel se něco vrátit, ten Němec na to kouknul a hodil ty jeho drobné zpátky na nástupiště. Tak zase položit basu s pivem a sbírat penízky. Dneska je to v naší republice dost vysoce postavená postava, vidno jak se člověk vypracuje od malých začátků ( byl jsem čističem bot - USA, byl jsem nosičem piva - ČSSR )}

---

^{Vzhledem k různým zpožděním vlaků se podařil jeden zlepšovací návrh, v našem stánku jsme upravili chladící zařízení na naprosto přechlazené pivo těsně nad bodem mrazu (samozřejmě potom s žádnou pěnou). Blížil se rychlík, tak natočit tohle ledové pivo, když byl slyšet tak s kýblem skočit do nádražní restaurace pro pěnu, nakydat jí do kelímků a vyrazit. Docela dobře to fungovalo, dokonce byla o nás zmínka v časopise Železničář (aby bylo jasno - pochvalná).}

^{Nikdo a nikdy do rychlíků s pivem nelezl až holt na mě, v tý době mladýho blbce. V jakémsi podivném rozrušení po včerejším flámu jsem vlezl do sobotního rychlíku směr Praha ve 13.20.}

^{Sotva jsem byl uvnitř, tak se zabouchly automaticky po celém vlaku dveře a vlak se rozjel - Vindobona - první zastávka Praha. Já oblečen v bílý plášť, pantofle kristusky a krátké jeansové kalhoty, po kapsách pár drobných a drátěnou basu s 10 pivy. Říkal jsem si mám zatáhnout za záchrannou brzdu, ale za chvíli mě to přešlo a prostě jsem rezignoval. Vyklopil sedátko, sedl jsem si do uličky a popíjel pivo. Přišel průvodčí a když mě tam viděl tak truchlivě sedět, tak pomalu upadnul a bylo mu to všechno hned naprosto jasné.}

^{Zatáhnul mě do svého služebního kupé, kde jsme drbali, pomalu pili pivo, které studené vydrželo v pohodě až do Prahy a v klidu jsme dojeli na Hlavní nádraží. Já už mu tykal, říkám, že mě musí nějak zařídit dopravu zpátky, nemám peníze. Vylezl jsem v Praze s drátěnou basou na pivo, on v dopravní kanceláři zařídil cestu zpět, dost se všichni při pohledu na mě řezali smíchy aneb jak jsem uvedl v úvodu této storky - Cizí neštěstí potěší nejvíc (navíc se to za neštěstí považovat nemůže, to je prostě a jednoduše gag jak z dob němého filmu).}

^{V 16.20 mě nacpali do vlaku furt s tou drátěnou basou, už prázdnou ( holt zapůjčený inventář ) a já vyrazil směrem na Ústí. Po 18 hodině v pohodě zase na nádraží v UL, ovšem kolegové na mě čekali a uzavírali sázky, kdy se vrátím. Když mě viděli, jak lezu z vlaku, tak se chechtali, co chechtali, to je slabej výraz, všichni se váleli a plazili v prachu a špíně po nástupišti.}

^{A holt jsem byl vot tý doby Franta PERON a nikdo mi to asi už nikdy neodpáře.}

Starší deníky na : http://neviditelnypes.lidovky.cz